17.12.2017 | Svátek má Daniel


GLOSA: Šlápota dějin

20.11.2017

Ochotně přiznám, že mě ze všeho nejvíc zajímají moderní dějiny, ráda o nich překládám a ráda si o nich čtu, už proto, že několik zásadních chvil mám v paměti, a mohu tak konfrontovat to, co si pamatuji, s tím, co o tom píší jiní. Mnohdy se to liší a já se poctivě snažím nedávat přednost své paměti a zkusit pochopit, proč si někdo jiný myslí něco jiného. Zhusta se mi to nepodaří.

Nedaří se mi to ani se 17. listopadem, který dal běhu našich (tehdy) československých dějin jiný směr. Pro pořádek musím připomenout, že 17. listopad je jen symbol: roli v tom obratu samozřejmě hrála celá řada jiných vnějších i vnitřních okolností. Jenže dějiny se různými symboly (abychom se vyhnuli srdceryvnému patosu, můžeme jim říkat šlápoty dějin) jen hemží; pro vzpomínání, srovnávání a posuzování potřebujme záchytný bod a datum k tomu náramně dobře slouží.

Může to být ošemetné, jako ledacos jiného: symboly totiž docela dobře poslouží i ke zkratkovitému vnímání, obsah se vyprázdní (nebo ho šikovný demagog nahradí jiným) a šlápota najednou směřuje jinam. Tak vznikají národní mýty: vyprávějí o naší minulosti tak, jak se to tomu (nebo jinému) demagogovi zrovna hodí, a bývají podávány tak, aby lahodily uchu národního publika. Zabránit se tomu úplně nedá, národní mýtus je, jak víme z dějin, potřebná věc; mimo jiné sceluje společnost a dodává jí pocit smyslu.

Do značné míry se falešným mýtům o minulosti ale zabránit – či aspoň bránit – dá. Při líčení velikosti revoluce v Rusku v roce 1917 stačí připomenout různé dobové dopisy a memoáry, z nichž je zřejmé, že o velké revoluci ve chvíli, kdy probíhala, nevěděl skoro nikdo nejen v Rusku, ale ani v Petrohradě, kde se odehrála. S fakty toho žádný demagog moc nenadělá, což je mimochodem jeden z důvodů, proč se píší knihy o historii a proč se ve škole vyučuje dějepis.

V listopadu mě zvou do škol, abych studentům vyprávěla o minulosti. Bývám z toho rozpačitá: zajímá to ty studenty vůbec? Pamatuji se totiž, jak k nám do školy v 50. letech chodívali pamětníci, často to bývali váleční odbojáři proti nacistům. Připadali mi jako lidé z jiného světa, který mě moc nezajímal. A mám neodbytný pocit, že dnešním studentům asi připadám taky tak: mírně komická a nepochopitelná figurka z dávnověku. Přesto do těch škol (spíš nerada) chodím. Je důležité připomínat, co bylo – že dnešní svět není ten jediný, že to, co dnešním dospívajícím připadá samozřejmé, vůbec samozřejmé není, že tomu tak ještě před nemnoha lety nebylo – a že tomu tak nemusí být ani za několik (málo) let. Letos – a to mne zaujalo – se v každé škole někdo zeptal na něco, co se týkalo dneška: třeba co si myslím o výsledku voleb nebo jak se dnes dívám na lustrační zákon. Zřejmě ti dospívající tuší o souvislosti cesty dějin s dneškem víc, než jsem si představovala.

LN, 18.11.2017



Diskuse


J. Mrázek
13:54
20.11.2017

Š. Hašek
9:08
20.11.2017

L. Němec
5:19
22.11.2017

F. Žůrek
8:34
20.11.2017

M. Pivoda
20:52
20.11.2017

počet příspěvků: 11, poslední 22.11.2017 05:19









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.