Proč Karel Čapek napsal Krakatit a ne Tamborit

Etna se probudila. Krakatau vybuchla. Tak zněly o Vánocích titulky zpravodajských webů. Mohou působit jako klišé, ale upozorňují na zásadní věc. Při vší úctě k vulkanologii a jejím výsledkům nelze s jistotou předvídat aktivitu sopek. I proto je to téma tak chytlavé. Ono „se probudila“ (sama od sebe) naznačuje, že Etna začala chrlit lávu bez předem ohlášené výstrahy. Připomíná to výrazy na adresu džihádistů v Evropě: až po útoku se z novin dozvíme, že dotyčný „se radikalizoval“ (sám od sebe). Ale o pár dnů dříve o tom nikdo nevěděl a sousedé říkají, že je na chodbě zdravil. Podobně to funguje s výbuchy sopek, zemětřeseními či tsunami.

Vybuchla Krakatau a tsunami pak zabila stovky lidí. Hlavní roli tu ale hraje mediální známost. Krakatau „proslula“ v roce 1883, kdy její výbuch zabil 36 tisíc lidí. Jenže nedaleká Tambora v roce 1815 zabila dvojnásobek lidí, způsobila „rok bez léta“ a hladomory. Proč tedy ve společenské i mediální paměti uvízla Krakatau? Proč Čapek napsal Krakatit a ne Tamborit? Inu proto, že při výbuchu Krakatauy už fungoval telegraf, tudíž ta zpráva obletěla svět i média.

Výraz „se probudila“ říká i toto: je jen náhoda, že nejničivější výbuchy sopek se odehrály v době předhistorické či předmediální. Nikdo nezaručí, že se nezopakují i dnes. Že v Indonésii nevybuchne sopka typu Tambory, ba dokonce Toby (ta před 73 tisíci lety ohrozila přežití druhu Homo sapiens). Anebo supervulkán v národním parku Yellowstone v USA. Tyto přírodní síly nelze využít politicky. Nelze říci, že Etna či Krakatau se probudily proto, že lidé užívají fosilní paliva. Nelze ukázat prstem na viníka. Lze se s tím jen smířit.

LN, 27.12.2018