19.4.2024 | Svátek má Rostislav


GLOSA: Pohne světem?

7.9.2015

Fotografie utopeného chlapečka ležícího na písku turecké pláže jistě vyvolá pohnutí v každém citově nenarušeném člověku. Smutek při pohledu na mrtvé dítě až fyzicky bolí, navíc při vědomí zbytečnosti takové smrti vyvolává současně vztek a touhu pomstít se těm, kdo to způsobili. Každý přece zná Čapkovu Matku a její závěrečné gesto, kdy svému poslednímu živému synovi podává pušku a vyslovuje výrazné „Jdi!“, protože chvíli předtím slyší z rádia, jak při válečném konfliktu hynou děti.

Naše evropská „Matka“ ani její mediální svět tenhle pocit nemají, nebo jej aspoň nijak nezdůrazňují. Při pohledu na mrtvé dítě nesnímají ze zdi pušku, aby bojovali proti původci současného exodu, během něhož nejen že zemřelo to ubohé dítě (a spousta dalších), ale který, pokud potrvá delší čas, může nakonec zničit i nás. Pohnutí způsobené zmíněnou fotografií má v našich srdcích a hlavách naopak vyvolat stud, jako bychom za to, co se děje, mohli především my sami; našeho studu pak má být využito k rozevření naší odmítavé náruče a k překonání našeho animálního strachu při hájení teritoria.

Pro největší evropské hráče, tím méně pro ty menší, není ozbrojený boj reálnou alternativou. Násilí je obecně nepřijatelné, ochrana vlastních hranic bez jeho použití nepřipadá v úvahu, tím méně pak utkat se s nepřítelem vojensky na jeho území. Ten by toho přece ihned využil k vlastní protikřižácké propagandě, dosud trpící domácí obyvatelstvo by se obrátilo proti vetřelcům, OSN i evropské páté kolony by okamžitě spustily rámus a cizí diaspory zřejmě i otevřený boj.

„Než se něco stane“, dají se na pochod další a další zástupy, budou umírat další malí Ajlanové, novináři budou komentovat další fotografie „které pohnou světem“...

Jak dokonalou past jsme na sebe narafičili. Najdeme sílu se z ní dostat?