Vztahy mezi Státem Izrael a Tureckem se valem horší. Navzdory zeměpisným šířkám začínají být skoro mrazivými. Je to vlastně novum, obrat ve vývoji, protože po mnoho let panovaly mezi oběma zeměmi vztahy dobré, neřkuli nadstandardní. Nejde o žádnou maličkost. Posun od přátelství mezi dvěma militarizovanými republikami, kde (různá) náboženství hrají důležitou roli, k ozbrojeným výhrůžkám, může neblaze formovat situaci na Blízkém východě vůbec.

Izrael nemá poslední dobou štěstí. Jeho bezpečnostní stabilitě až do takzvaného arabského jara velmi prospívala přísně dodržovaná spojenecká smlouva s Mubarakem, i existence dalších, se Západem v podstatě smířených režimů tvrdé pěsti.

Vlna lidových revolt ale hodně zamíchala kartami. Situace je jiná na Nilu, v Libyi, Tunisku, Sýrii a leckde jinde. Desítky let trvající poměry se stále mění, takže nikdo pořádně neví, co bude dál. Židovští politici proto překonávají světové rekordy ve zdrženlivosti vůči novým arabským elitám a izraelský tisk lamentuje nad novými poměry. A našel si obětního beránka. Příval kritiky od něj schytal americký prezident Obama. Příčin je spousta – nedůraznost ohledně Egypta, Sýrie, Íránu, naposledy prý neschopnost narovnat pokřivený poměr Jeruzaléma s Ankarou, dalším členem NATO.

To všechno vypadá zajímavě, ale mohla by nám uniknout otázka, proč se vlastně Malá Asie vydala geopoliticky na východ. Hospodářskými úspěchy podmalované popularitě se zde těší vládnoucí islámská strana, která ztratila trpělivost s odmítáním mnoha členy Evropské unie. Pak už stačí pouze malá záminka v podobě „humanitárního konvoje“ do Gazy a brána, přímo Vysoká Porta k naplnění ambice vedoucí úlohy mezi islámskými zeměmi je otevřena.

Článek v krácené verzi zveřejnil deník E15