Sedmnáctého listopadu jsem byla večer v Národním divadle. Po letech, přiznávám, moc do divadla nechodím a vlastně to ani moc nemám v plánu, tuhle mě jedno představení tak znechutilo... ale vlastně mám pořád ještě povznesenou náladu, tak nenapíšu které a kde. Pondělní „představení“ v Národním k mé povznesené náladě přispělo. Bylo to předávání Cen Paměti národa a moc se mi líbilo. Sdružení Post Bellum se letos rozhodlo překročit hranice a prvním vyznamenaným byl vůdce polské Bojující Solidarity Kornel Morawiecki.

To mě nadchlo, protože jde o mou oblíbenou organizaci z dob komunismu. Notně přispěla k tomu, že se z Vratislavi stala „tvrz“, město mohutně odporující stannému právu, které 13 .prosince 1981 nastolil v Polsku generál Jaruzelski, a velké centrum „druhého oběhu“, tedy samizdatu. Před pár týdny jsem o Bojující Solidaritě a o Kornelovi četla moc hezkou knížku, tak trochu kovbojku z Divokého východu osmdesátých let. Mám moc ráda, když se bez mého přispění „zhmotní“ něco, o čem zrovna čtu nebo co překládám, mám na chvilku pocit, že jsem jaksi naladěná na stejnou strunu jako obecné dění. A že se jiným taky líbí to, co se líbí mně.

A těší mě, že Post Bellum takhle překročilo hranice české kotliny, trápí mě totiž určitá česká sebezahleděnost a málo pozornosti k tomu, že jsme součástí širšího světa, že nás ovlivňuje, co se děje za horami, a že i my se máme snažit – nebo aspoň pokoušet – ovlivňovat, co se děje jinde. Ne že by to v Post Bellum nedělali; občas na spanilé jízdy za hranice vyrážejí, ale tentokrát to bylo o kousek oficiálněji a s plnou slávou.

A když jsem se ve čtvrtek probudila a vyhlédla z okna, vlála mi před očima ukrajinská vlajka. Nikoli pomyslná, jak by si mohl třeba někdo pomyslet, ale docela re álná. Jsem totiž v Kyjevě, kam mě laskavě pozvalo místní České centrum, a ukrajinských vlajek a jiných symbolů státnosti tu člověk potká spoustu. Nálada, jak člověk rychle postřehne z náhodných poznámek na ulici nebo jinde, je tu rozjitřená a povznesená.

Ve středu v podvečer jsem byla na zahájení krásné výstavy fotek Dany Kindrové o odchodu sovětských vojáků z Československa. Výstava se koná na neobyčejně prestižním místě, v areálu kostela svaté Sofie, a na zahájení přišla spousta lidí. Paní, která tu slavnou památku spravuje a která výstavu spolu s českým velvyslancem zahajovala, na závěr pravila, že doufá, že ukrajinské velvyslanectví v Praze bude mít brzy příležitost uspořádat v Praze výstavu o odchodu ruských vojáku z Ukrajiny.

To taky doufám. Jen mi trochu kalí náladu, že se mě novináři i nenovináři ptají na postoj českého prezidenta... Naštěstí žiju ve svobodné zemi a svobodně mohu se svým prezidentem nesouhlasit.

LN, 21.11.2014