Je užitečné mluvit o smyslu společenského odporu

Upálil se Jan Palach zbytečně? Dokázal něco, když se sovětskými tanky nehnul a pak stejně nastoupila Husákova normalizace? Jsou to racionální otázky. Právě takové na webových fórech oživily palachovské výročí zajímavěji než oficiální tryzny (při vší úctě k nim). Ano, už dávno jsme odvykli iluzím o webu jako médiu rozumné debaty. Racionalitu vytěsnily emoce i vulgarity. Ale s tématem Palach jako by do jisté míry ožila, i když to nelze zobecňovat.

V té debatě se objeví leccos. Třeba odmítání Palachovy sebeoběti se silným argumentem: „Pokud mám někoho za hrdinu, chtěl bych takového člověka dávat za vzor mladým lidem a dětem. Opravdu by někdo chtěl, aby jeho vlastní děti měly v Palachovi vzor?“ Je tam ale i polemika hájící Palacha v pár větách: „Sám mám o jeho děsivé smrti pochyby. Ale o jednom nepochybuji. Jeho odkazem pro mě není to, že by se při řešení krizových situací měli lidé sakumprásk zasebevraždit, ale to, že si máme dávat sakra velkej pozor, že je snadné ohnout hřbet.“ Píší-li toto lidé, kteří v době Palachova činu třeba ještě ani nebyli na světě, není to se společností ještě tak zlé.

Jistě, Palach svým činem bezprostředně ničeho nedosáhl. Ale dal světu tak zřejmý symbol společenského odporu proti sovětské okupaci, že v cizině je možné o tom natáčet filmy, aniž by vyžadovaly zvláštní obsáhlé vysvětlování. Do téhle kategorie spadají u nás snad už jen Kubiš a Gabčík s operací Anthropoid. Bez Palacha by tu tak široce sdělný symbol nebyl a obraz posrpnové české společnosti by působil odevzdaněji, než jaký skutečně byl.

Míra společenského odporu mívá i konkrétní důsledky. Své normalizace zažily i Maďarsko (po roce 1956) a Polsko (po roce 1981). Začaly brutálně, ale nakonec byly volnější než normalizace husákovská. To ví každý, kdo jezdil do Budapešti na západní filmy či koncerty. Nebylo to zcela homogenní a různá míra společenského odporu nesla různé plody. Na zárodky toho upozornil – marně – právě Palach.

LN, 18.1.2019