Sice jsem si už dávno umínila, že nebudu psát o Miloši Zemanovi, ale jistě víte sami, jak je to s dobrými předsevzetími...

Český prezident velmi rád provokuje ty, které (správně či mylně) pokládá za své odpůrce, rád je častuje všelijakými přízvisky a nejednou jim připisuje i slova, která nevyřkli, a záměry, které nemají. To ovšem ví kdekdo a rozčilovat se nad tím v novinách je nošení sov do Atén. Jen se tím znovu a znovu připomíná jeho jméno a podle mého tím pisatel splňuje přesně to, oč Miloši Zemanovi jde: aby se o něm mluvilo. Ne nadarmo říkával Andy Warhol: „Ať se klidně o Andym Warholovi mluví špatně, hlavně ať se o něm mluví!“ Toť podstata propagandy. Beru tedy všeliké výroky českého prezidenta jako záležitost jeho sebepropagace, snahu o příští zvolení lidem, nadšeným, jak si hlava státu dokáže s každým poradit.

Víc mi totiž vadí některé jeho skutky: třeba kancléř, který nedostal bezpečnostní prověrku, nebo lobbista Lukoilu v jeho bezprostředním okolí. Co mi ale vadí vlastně nejvíc, se týká vzdělání. Jeho roztržka s představiteli vysokých škol je hloupá – stanoví-li zákon, že někoho „prezident jmenuje na návrh“ toho či onoho, neznamená to, že je prezident povolán, aby kandidáta posuzoval. To se samozřejmě netýká jen profesorů. Ani pozvání na Hrad k oslavě státního svátku by snad nemělo znamenat, že si hostitel pozve jen své oblíbence a ostentativně vynechá ty, proti nimž něco osobně má – je to státní svátek, ne osobní.

Fakt, že se 17. listopadu na Albertově nepřipomínalo někdejší vystoupení studentů, ale že shromáždění oslavovalo prezidenta Miloše Zemana, svědčí o rozsáhlém nevkusu, a jakkoliv prezident nutně nemusí být arbitrem dobrého vkusu, aspoň by neměl budit znechucení. Hlavně to ale znovu cosi vypovídá o Zemanově vztahu ke vzdělání. Odstavit studenty až za nacionalisty strašící islámem znamená, že pro prezidenta nejsou důležití vzdělanci (ani adepti na vzdělance), ale ti, kdo ho obdivují. Podobně tomu ostatně je i s jeho neláskou k představitelům vysokých škol: český prezident jasně ukazuje, že vysokoškolská hodnost pro něj mnoho neznamená.

V evropské tradici je to výstřelek: vzdělání se v Evropě obvykle pokládalo za něco důležitého, intelektuální debata utvářela myšlenkové a duchovní hodnoty našeho kontinentu. Bez kritického myšlení by Evropa nebyla Evropou, stalo by se z ní dříve či později stádo ovcí, které může ten, kdo je právě u moci, hnát, kam chce. Nebo si na to může najmout nějakého ovčáka či ovčáčka.

Ale možná se už kritické myšlení nehodí ani jiným: pořád přece slyšíme, že nejdůležitější (a nejpodporovanější) jsou vědy technické: humanitní vzdělání ve světě omezeném na spotřebu a byznys zjevně vyšlo z módy.

LN, 27.11.2015