Naše média se hemží tiskovými mluvčími. Někdo spadne s bicyklu a nabije si kokos. Vzápětí vystoupí ve zprávách sličná policistka v nažehlené uniformě ve slušivém kloboučku a poněkud udýchaně oznámí, že nám nemůže nic říci, protože se záležitost vyšetřuje. Tuto informaci sdělí téměř plynnou mateřštinou, aniž by se nějak zvlášť zakoktala.

Na sídlišti žárlivá manželka propíchne svého muže nožem. Ve zprávách nám policista potvrdí, že onen muž je vskutku na pravdě boží a že ona madam je ve vazbě. Sdělení pak doplní informací o tom, kolik dotyčná nadýchala. Zda i probodnutý byl pod vlivem alkoholu, budeme vědět až po pitvě.

Když některý z účastníků havárii či jiný incident náhodou přežije a je nucen vyhledat lékařskou pomoc, vystoupí před kamerou další tiskový mluvčí a rovněž divákovi poskytne několik cenných informací. Mimochodem, připadá mi, že v této oblast dochází k posunu. Zatímco dříve tiskoví mluvčí bez uzardění informovali o tom, kolik má pacient zlomených končetin a do jaké míry je jeho stav vážný, případně stabilizovaný, mám pocit, že těmto mluvčím někdo prozradil, že existuje něco jako lékařské tajemství, takže se stále častěji dozvíme, že nám žádné informace poskytovány nebudou.

Ostatně sám termín „tiskový mluvčí“ mi připadá poněkud zavádějící, protože osoby honosící se tímto titulem se vyskytují převážně na obrazovkách ve zpravodajských relacích jednotlivých televizních stanic a v tisku jsou nanejvýš zřídka citovány. Ale to jen tak na okraj.

Máme ale jednoho tiskového mluvčího, který se zcela vymyká všemu, co jsem dosud vylíčil. Mám na mysli Jiřího Ovčáčka, tiskového mluvčího ve službách prezidenta Miloše Zemana.

To je jiná káva, myslím tím tedy toho mluvčího. Ten když mluví, tak mluví. Navzdory tomu, že se prezentuje jako prezidentův blízký spolupracovník, takřka jeho pravá ruka (Vratislav Mlynář bude patrně rukou levou), mám někdy pocit, že ke svému mluvčení už ani žádného prezidenta nepotřebuje a že až pan prezident ve své funkci někdy v budoucnu skončí, pan Ovčáček bude i potom stále mluvit a mluvit a mluvit. No mluvit. Spíš drmolit. Je-li něco, co pan Ovčáček neumí, tak to je právě ono mluvení. Když otevře ústa a začne brebentit, vypadá to, jako by spěchal na vlak nebo na toaletu. Pár lekcí z rétoriky by mu jistě neuškodilo. Nicméně mluvit, aniž by cokoli řekl, to mu jde.

A o čem že bude mluvit? No to je přeci úplně jedno. Vždyť ho stejně nikdo nebude poslouchat.