20.4.2024 | Svátek má Marcela


GLOSA: Neztratit tvář

21.3.2017

O Turecku by teď bylo nejlepší mlčet, ale nejde to

Existují společnosti, kde cílem při urovnávání sporu je „neztratit tvář“. Největším selháním je pro ně ztráta cti. Jiné společnosti v téže situaci usilují o nejlepší možný výsledek z nejhorších šancí. Říká se tomu kompromis. Ukázkou té první společnosti je Turecko, té druhé Evropa. Tento rozpor je jádrem současného turecko-evropského napětí.

Ukažme si to názorně. Jak by reagovaly státy EU, kdyby jejich cílem bylo neztratit tvář, na turecké invenktivy? Na obviňování z nacismu či vydírání dohodou o migraci? Na Erdoganův argument, že nizozemští liberálové získali první místo ve volbách, ale ztratili přátelství Turecka, by odpověď mohla znít takto: „Ztratit přátelství země, která zavírá evropské novináře za porušování tureckých pravidel, ale sama odmítá přistoupit na pravidla volebních kampaní v evropských zemích, to není až taková ztráta.“

Ještě mnohem tvrdší slova zaznívají na webových debatách: Turecko nepatří ani do Evropy, ani do NATO. Možná si to myslí i stále víc odpovědných politiků v Evropě, ale neříkají to nahlas. Vědí, že turecká rétorika je součástí kampaně před tamním referendem a ta pomine za měsíc. Už proto by evropské společnosti, jejich politické elity, neměly nahlas uvažovat způsobem „zachovat si tvář“. Místo toho by měly klást na misky vah plusy a minusy vztahů s Tureckem.

Minusy míří spíše do domácí sféry. Který evropský politik neodpoví na turecké invektivy ve stylu „na hrubý pytel hrubá záplata“, přenechává prostor skutečným populistům, kteří takové skrupule nemají. Ale to moc nemění na hlavním plusu. Za fakt, že Turecko už téměř století nevedlo válku s evropskou zemí (naposledy s Řeckem v letech 1919–1922), vděčíme především tomu, že Turecko je spolu s Řeckem už 65 let v NATO. Jen díky tomu se jediný ozbrojený konflikt odehrál coby malá „proxy válka“ na nečlenském Kypru v roce 1974. A to je vyšší hodnota než ztráta tváře.

LN, 18.3.2017