V některých předešlých článcích jsem se zabýval nedůsledností polistopadového státu ve věci ochrany Benešových dekretů. Jednalo se o poválečná přídělová řízení, v kterých měli osvědčení správci konfiskovaného německého majetku, tzv. národní správci, podle těchto dekretů příležitost odkoupit spravovaný majetek do osobního vlastnictví. Po únoru 1948 však byl tento započatý proces za cenu porušení Benešových dekretů přerušen a mnoho drobných živnostníků podvodným způsobem přišlo nejenom o svou existenci, ale i o neinvestovaný majetek. Polistopadoví politici tento problém neřešili a soudy i přes svá zjištění o neregulérnosti průběhu řízení svými verdikty akceptovaly porušení důležitých zákonů, o které se současný stát dodnes opírá, a snaží se je chránit. Toliko na úvod.

Jsem věřící člověk, i když se spíše ztotožňuji s názorem prezidenta republiky T. G. Masaryka, který se netajil přesvědčením, že každý by měl být před Bohem svým vlastním papežem. Přesto má ve světě církev svou nezastupitelnou roli v pomoci lidem pronásledovaných nepřízní osudu. K tomu je však nezbytně nutné, aby byla výdělečně činnou. Tak tomu bylo po celou dobu existence církve i u nás, a to až do doby nástupu komunistické diktatury v únoru 1948. Té se za dobu její vlády, kromě pronásledování kněžích, podařilo zrušit a zničit téměř všechny kláštery, církevní statky a špitály, které svým podnikáním bohulibou činnost církve finančně zajišťovaly.

Téměř po třiadvaceti letech od listopadové revoluce má konečně dojít k vyrovnání s církví a k navrácení zabaveného majetku. Jedná se sice o trochu opožděný, ale určitě správný akt vedoucí k obnově historické, navíc prospěšné a dodnes potřebné činnosti.

Pokud by se však právně prokázalo, že má být vrácen i majetek, který církev pro stát pouze spravovala, ale který nikdy nevlastnila, potom je nutno upozornit na jednoznačnou rozporuplnost v jednání státu, když pováleční národní správcové státního majetku takový úspěch s restitucí neměli. Že by existovali Správcové a potom jenom správcové?