Byla jsem zvědavá, jak Česká televize pojedná volbu nového ředitele či ředitelky Ústavu pro studium totalitních režimů, a uhodilo mě do očí něco, čeho jsem si měla všimnout dávno, protože to věru není nic nového. Jako obvykle byla slova těch, které si ČT pozvala, aby se k danému tématu vyjádřili (jako obvykle to byli tvrdí kritici dnešního vedení a rady ÚSTR), podkreslena ilustračními záběry. A na těch byly vidět registratury s všelijakými spisy někdejší Státní bezpečnosti. Bylo to symptomatické: když ÚSTR, tak spisy StB, Česká televize, mnozí novináři i veřejnost mají tyhle dva pojmy nerozlučně spojené.

Jenže ouha – ty spisy nepatří ústavu, nýbrž Archivu bezpečnostních složek. To je jiná instituce, byť patří do jedné rozpočtové kapitoly s ÚSTR. Podle nešikovně napsaného zákona sice má ÚSTR Archiv bezpečnostních složek přímo řídit, jenže ne tak docela. Archiv má samozřejmě vlastního ředitele a musí se, jako všechny archivy v této zemi, řídit archivním zákonem. Činnost ÚSTR a její výsledky by se měly podle mého názoru zobrazovat jinak než těmi nešťastnými svazky.

Myšlenky se mi zatoulaly k hádkám, které se o ÚSTR vedou. Řeči o "politickém zadání" nechám stranou – nevím v radě ÚSTR ani v jeho vedení o nikom, kdo by jednal či byl ochoten jednat na politickou objednávku. Ostatně – jaká politická objednávka by to měla být? Aby instituce hledala kompromitující materiály na politické protivníky příslušné strany? Ale fuj! To jsou přece metody Státní bezpečnosti, ty nemají v demokratickém státě co dělat.

Jiný spor se už dávno vede o název instituce, ale v širším smyslu o minulost. Spor o interpretaci minulosti je nepochybně legitimní a nevede se jen v České republice. Bylo celé období vlády komunistické strany totalitní? Na čem záleží – na tom, kdo byl u moci, nebo na tom, zda byly tvrdší nebo mírnější metody, jimiž moc vymáhala skutečný či aspoň předstíraný souhlas obyvatel? Zajisté o tom lze napsat bezpočet studií a vést bezpočet diskusí. Nejsem si ovšem jista, nakolik je důležité, zda se ÚSTR jmenuje, jak se jmenuje, nebo nějak jinak – "co růží zváno, pod jiným jménem vonělo by stejně", praví klasik. A že by ředitel (starý, nebo nový, to je fuk) nařizoval historikům, jak mají vykládat minulost? To je snad praxe, která už se nevede.

Na koleno se mi položila kocouří tlapka. "A co takhle o něčem příjemnějším?" ptaly se Davídkovy nelítostné mafiánské oči. A aby dodal váhu svým slovům, zaťal mi opatrně do kůže drápky. Tak tedy něco příjemnějšího. Byla jsem na koncertě, kde hrála mimo jiné kapela Svatopluk. Senzační bigbít, ale ještě senzačnější podnik jako takový. Sváťa Karásek už po mrtvici nedokáže sám zpívat a doprovázet se na kytaru, a tak mu kamarádi dali dohromady kapelu, která hraje jeho staré i nové písničky. A Sváťa sedí uprostřed, usmívá se, pohupuje rukama do rytmu a zpívá se zpěvákem, jak mu jeho zdraví dovolí. Tomu říkám pomoc v nouzi, to je přece báječné, ne? "A vezmeš mě příště s sebou?" zeptal se Davídek.

LN, 11.4.2014