Jinak je morálka něco, co se nás netýká

Zvykli jsme si argumentovat morálkou, upozorňujeme, že to či ono není morální, že ten či onen by se měl chovat morálně atd.

Před pár dny byl v médiích případ ilustrující morální stav společnosti. Starší muž zkolaboval na rušné ulici a jediný, kdo mu přispěchal na pomoc, byl policista. Nikdo další se na jeho výzvu nepřipojil. Lidé chodili nevšímavě kolem a ti, kteří se zastavili, si vše natáčeli na mobily. Kdyby tam ten policista nebyl, nejspíše by se našli i takoví, kteří by mu za nezájmu kolemjdoucích prohledali kapsy.

Vzpomínám si na jeden uveřejněný kamerový záznam: člověk je pobodán v nádražním podchodu, těžce zraněn se za nezájmu všech kolem belhá k výstupu, dostane se ven a po pár krocích padne. Nikoho to nezajímá. Lidé chodí kolem něj, jako by tam vůbec nebyl. To je obraz naší společnosti. Taková je dnešní morálka a tak vypadá naše morální povinnost v praxi.

Většina lidí si bohužel toho, v jaké společnosti žije, všimne až to sama pocítí na vlastní kůži. Musí se jim stát něco moc nepříjemného, co se jich citelně dotkne. Pak se každý dovolává morálky, ale je to morálka "těch druhých". Jinak je to, co se zlého děje ostatním kolem nich, nezajímá. Utrpení druhých je pod jejich rozlišovací schopnost.

Ve svém každodenním chování se přizpůsobujeme amorálnosti, která ve společnosti všude čím dál tím víc vládne. Lidé jsou pak nemile překvapeni a rozhořčeni, že je okradla realitní kancelář, které svěřili prodej svých nemovitostí, nebo že předseda společenství vlastníků zpronevěřil milióny z fondu oprav. Nemluvě o tom, jaké by chtěli mít politiky. O jaké morálce zde ale mluvíme, co tím máme na mysli, když si na morálku, morální odpovědnost a slušnost umíme vzpomenout teprve tehdy, až se nám něco nemilého přihodí?

Každý by měl začít s kázáním o morálce u sebe. To není nějaká náhoda nebo přírodní úkaz, kam společnost dospěla. Nemáme skutečně žádný podíl na tom, jak to u nás vypadá?