Můžu. Právě se směju. Ba přímo řvu smíchy. A prý nejsem sám. Zrovna jsem se dočetl, že instruktor teroristů vyhodil do luftu sebe a 21 frekventantů kursu sebevražedných vrahounů.

A vůbec nemám pocit, že bych byl cynický. Skutečně mi přijde jako vynikající fór, když pitomec, který učí jiné, jak zabít sebe a spoustu ostatních kolem, se do přednášky a praktické ukázky ponoří tak vášnivě. Stalo se v Iráku. Iráčané, právě ti, kteří se tak často stávají oběťmi podobných gaunerů, se prý smíchy snad i válejí po zemi. Přeju jim to.

Smrt veselá sama o sobě není. Může být bolestivá, strašná, tichá, klidná, vysvobozující, potupná a já nevím, co ještě. Ale obecný strach z ní nás tu a tam nutí si z ní dělat šoufky. Kolik je jen vtipů s tématem smrti. Spousta z nich dobrých, vyvolávajících zdravý smích. Profylaxe. Potřebná.

Pak jsou chvíle, kdy se nás smrt druhého nějak přímo dotkne. I tady někdy reagujeme s nádechem veselí. Nebo jen ulehčení. Či zadostiučinění. To není tančení na hrobech. Zemře například někdo, kdo má na rukou krev a světská spravedlnost jej nedokázala potrestat. Slyšíme to, čteme, a v duši se rozhostí jakési ulehčení. Tak přece příslovečné boží mlýny melou.

Někdy je ale zpráva o smrti takovou groteskou, že se pochopitelně neudržíme a chechtáme, až se za pupíky popadáme. Jako v tomto případě. Chlapík se zřejmě snažil přiblížit problém odpálení tak pečlivě, že žákům i sobě dal opasky se skutečnou výbušninou. Nu a na místě pak zbyly jen údy Kusaje a kusy Udaje (žert z doby dopadení synů Saddáma Husseina).

Není mi jich líto. Proč by mělo? Chtěli vraždit nevinné. Naštěstí se nepovedlo. A zabít sebe. Takže se povedl pouze sebedžihád. Upřímně mám radost i z toho, že odletěl instruktor. To jsou totiž lidé, kteří učí vybuchovat jiné, ale sami to neudělají nikdy. Tudíž bonus. A vylepšení světového genofondu. Osobně navrhuji na Darwinovu cenu.

(Podrobnosti zde)

Jakubroth.blog.idnes.cz