Konečně dostat do tepláků nějaké eso. To kdysi napsali v jednom našem listě. Že prý dokud nebude ve vězení nějaký vysoký politik, budou si všichni politikové myslet, že jim je vše dovoleno. Je to lákavé, ale pochopitelně, že nejde o nějaké systémové řešení. Trestáni by lidé měli být za to, co skutečně provedou, a nikoli proto, aby byly uklidněny případné vášně davů. Navíc je zde ještě jedno obrovské nebezpečí.

Vzpomeňte si jen na 8. a 9. listopad 1923. Jakýsi muž jménem Adolf Hitler nejprve přepadl v Mnichově pivovar a poté se pokusil o puč. Dva dny na to byl odsouzen na pět let do vězení. Když byl po devíti měsících z věznice v Landsbergu propuštěn, odnášel si odtud rukopis knihy, která se později dostala do světa pod názvem Můj boj. Mein Kampf. Autorovy rasistické teorie pilně zapisoval Rudolf Hess. Nu a co z toho všeho později vzniklo, to jest všeobecně známo. Německo čekal nacionální socialismus.

O necelých sedmdesát let později, dne 4. února 1992 se pokusil o převrat další výtečník. Vládu prezidenta Carlose Andrese Pereze ve Venezuele, se pokusil svrhnout tehdy osmatřicetiletý revolucionář Hugo Rafael Chávez Frias. Ten byl zatčen dokonce již za půl dne poté, avšak odseděl si pouze dva roky, než dostal milost. Záhy po propuštění začal získávat aureolu národního hrdiny. Přispěla k tomu také kniha, kterou napsal ve vězení. Byl to v podstatě jeho politický program. Kniha se jmenovala Jak ven z labyrintu. Nu a co z toho všeho později vzniklo, to jest všeobecně známo. Venezuela dnes buduje urputně socialismus.

Světu ani Evropě, alespoň od nás, podobné nebezpečí nehrozí. Zatím posledním politikem, který je posílán do vězení po drobném pokusu o vzpouru, je jakýsi Jaroslav Škárka, který se ještě může spoléhat na shovívavost odvolacího soudu. On by ovšem na nějaké stěžejní dílo napsané v případném vězení rozhodně neměl. Takže si Evropa, pokud se naší země týče, může na dlouhou dobu oddechnout. U nás je všechno v pořádku. Naši vrcholní politikové jsou nejen bezúhonní, navíc si ani své politické programy nepíší sami.

Tudy tedy cesta nevede. Alespoň ne u nás. I když, mezi námi, něco mi v té poslední větě nesedí.