Československo v roce 1938 nechalo o svých hranicích diskutovat jiné. Na úradek čtyř velmocí pod nátlakem přistoupilo, místo aby válčilo. Mnoho znalců historie se domnívá, že bez boje došlo k trvalému nalomení páteře národa, který se nenarovnal ani po sametové revoluci. V době, kdy místní režim přestala podpírat Moskva, jež měla pojednou dost starostí s vlastní územní celistvostí. Sílící, nacionálně odstředivé tendence se projevovaly v Pobaltí, na Ukrajině či v kavkazském prostoru. Vyhřezly staré spory a nenávisti skryté dosud tzv. ledovým kobercem komunismu.

Mnohaletý spor o relativně malou oblast Náhorního Karabachu (“Černá zahrada”) mezi christianizovanými Armény a musulmanskými Azerbajdžánci přerostl v letech 1992 - 1994 do regulérního ozbrojeného konfliktu. Jeho důsledky, vítězství Arménie, vyhlášení nikým neuznané separatistické republiky a obsazení i nesporně azerbajdžánského území stale visí jako temný mrak nejenom nad vztahy mezi Jerevanem a Baku. Samuel Huntington ho dokonce považoval za ukázkový případ z ranku “střetu civilizací”. Dosavadní napětí s potenciálem přerůst znovu do horké faze je tím urputnější, oč je sporná oblast na ropném Kavkazu významnější pro mytologii obou národů. Takzvaný “zamrzlý konflikt” byl vícekráte projednáván, aktuálně se vede rokování mezi hlavami znesvářených pospolitostí v Čechům dobře známém Mnichově.

Situace je komplikovaná. Obě strany vystupují zarputile, bez ochoty druhému couvnout. Přitom hlavně Arménii může jít o mnohé, jelikož její rozprava s protivníky má přímou návaznost na nedávné, stale neratifikované ujednání s nevyzpytatelnou, EU se vzdalující Ankarou. – Stále méně sekularizovaní Turci řadu let blokovali hranice s křesťanským státem, čímž dávali najevo přízeň etnicky či religiózně blízkým Azerům, neboť logicky poškozovali hospodářství na Ruskou federaci navázaného Jerevanu. Situace se nyní lepší, a tak není vyloučeno narovnání vztahů rozvaděných aktérů, ale daleko pravděpodobnější plod bude i nadále jablko sváru o “zahradu uprostřed hor”.

Vyšlo v deníku E15