Když na tradičním předávání filmových cen Zlatých glóbů přebírala ocenění za umělecký přínos herečka Meryl Streepová, svoji řeč nevěnovala obvyklému poděkování. Využila ji, zjevně promyšleně, ke stupňování politické kampaně proti (aniž by jej byť jedinkrát jmenovala) nově zvolenému americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi. Počínala si obdobně jako účinkující v broadwayském muzikálu Hamilton, kteří před nedávnem vyvinuli stejně motivovaný tlak na viceprezidenta Pence. Toho do divadla osobně pozvali s celou jeho rodinou, aby jej na konci představení konfrontovali se svým „umělecko-politicko-anti-trumpovským“ prohlášením.

Osobování si určující role těch, kteří nejlépe vědí, co je správné a co ne, je u umělců a jim spřízněných kruhů obvyklé. V Čechách s tím máme bohaté zkušenosti již od začátku 90. let minulého století, přes tzv. televizní krizi až po rozmanité petice vybízející tu prezidenta Václava Klause, tu prezidenta Miloše Zemana k rezignacím.

Stejně jako u nás, i v dnešní Americe je jednotícím znakem takových „uměleckých“ aktivit neschopnost vyrovnat se s výsledky voleb, přijmout je pokorně bez ohledu na vlastní preference.

Donald Trump se americkým uměleckým elitám nelíbí stejně tak, jako s jeho zvolením nesouhlasí velkoměstští liberálové. Ovšem to, co se v Americe dnes děje, si tyto vlivné a nad obyčejné Američany nadřazené elity přivodily samy. Kohabitace mediálních a uměleckých elit totiž po celá desetiletí určují agendu, aniž by si povšimly, že obsah těchto agend se míjí s tím, co si většina společnosti přeje, co vnímá a co cítí. To jejich výlučnost a zahleděnost do sebe vytvořila Donalda Trumpa.

Jejich neochota přijmout výsledky voleb z nich tak dělá větší nebezpečí pro demokracii, než onen „zlý a vulgární“ Trump (který ještě ani neměl šanci se o něco pokusit). To jim ovšem nebrání, aby dané situace nevyužily opět ve svůj vlastní prospěch a elitářsky samy sebe nominovaly do pozic „mravních autorit“.

Pro nás v Čechách – nic nového!

Institut VK