Moderní společnost v nás, a myslím zcela plánovitě, potlačila instinkt opatrnosti. Žijeme si jako v bavlnce a mlčky předpokládáme, že svou bezstarostnost si kupujeme daněmi.

Ale nic není absolutní. Občas se přihodí neštěstí a my se pak divíme, jak se to mohlo stát a hlavně kdo za to může. Odvykli jsme počítat s riziky kolem nás. A ona tu jsou, byť minimální. O to víc pak překvapí.

Když máme na obalech cigaret nápisy, že „kouření škodí zdraví a může způsobit smrt“, měli bychom mít podobná upozornění i jinde. Třeba na vstupence do zoologické zahrady že „V ZOO jsou šelmy, které mohou uniknout z klecí a zardousit návštěvníka“ nebo na vstupence na automobilové závody, že „Závodní automobil někdy vyletí z dráhy a usmrtí diváky“. V kinech, divadlech a sportovních arénách pak „Na velkých shromážděních může vypuknout požár či panika, která vás ohrozí na životě“. Prostě každou aktivitu bychom měli zvažovat i z hlediska, že by se mohlo něco přihodit. Většinou dojdeme k závěru, že riziko je akceptovatelné, ale jde spíše o filosofický přístup k tomu, že tady je.

Hráli byste ruskou ruletu s hypotetickým revolverem, kdyby v desetitisícovém zásobníku byl jen jeden ostrý náboj? Myslím, že naprostá většina ne. A přesto podobnou ruletu denně hrajeme. Když vyšel pračlověk z jeskyně, byl obezřetný a obezřetní bychom měli být i my dnes, když opouštíme své domovy. Obezřetní a smíření s tím, že to malé riziko nám za to stojí.