V čem Netanjahu připomíná Merkelovou, ale i ODS

Benjamin Netanjahu je mužem této éry. Tolikrát již odepisovaný, tolika lidmi nenáviděný, a přesto se stane již počtvrté premiérem Izraele. Kdo o tom ještě v den voleb pochyboval, mohl se řídit novinovými titulky, které nad „Bibim“ lámaly hůl. Stačilo jim dát opačné znaménko a úspěšná předpověď byla na světě. Jak to ten chlapík dělá?

Klíč k jeho volebním úspěchům spočívá spíše v tom, co nedělá, než v tom, co dělá. Je to politik, který se zásadně vyhýbá experimentům, rozuměj experimentům s bezpečnostním ukotvením země. Lidé, kteří nemohou pochopit, proč ten neoblíbený náfuka tolikrát uspěl ve volbách, jako by stále žili v éře zápasu velkých ideových táborů.

Jenže v Izraeli už skončila doba, kdy levice a pravice nabízely velké ideově ukotvené vize – ať už v podobě „území za mír“ (levicový premiér Peres mluvil o Beneluxu na Blízkém východě) či zcela zabezpečeného „Velkého Izraele“. Volič viděl, že levice nepřinesla mír a pravice nepřinesla bezpečí, čímž se velké vize vyčerpaly. Pomalu, ale jistě dospěl k závěru, že bezpečnost státu není tématem, jež se rozhoduje hlasem u voleb, ale spíše věcí managementu, se kterým se musí potýkat jakákoliv vláda. Proto až tolik nechce „přepřahat koně“.

Nejpozději před rokem, když Palestinská samospráva ustavila velkou koalici Fatahu s Hamásem, volič poznal, že v této konfiguraci Izrael partnera nenajde. A že řeči o tom, že Netanjahu zavléká zemi do izolace, jsou jen řeči. Vždyť do izolace ji zavléká sám Západ: Hamás jako člen koalice mu nevadí, Palestincům dává bianco šek, ale Izrael nutí k rizikovému experimentu. Ze Západního břehu by se po stažení mohla stát druhá Gaza, hnízdo džihádistů, teroru a raket.

Netanjahu říká „ne“ a hlas voličů pro něj připomíná hlasy pro Angelu Merkelovou v Německu. Ani ona nerazí velké politické vize, spíše se problémy snaží „vysedět“ a říkat „ne“ (ne velkorysosti vůči Řecku, ale žádné ano představě, co s tím). Připomíná i hlasy pro ODS v závěru její vládní éry. Ani ODS neříkala, co udělá a pro co je, ale co neudělá a pro co není (ne členství v eurozóně či fiskální unii).

Dobu, kdy velké politické strany nabízely velké ideje, vytěsňuje éra manažerství. U nás se to svádí na EU a její postdemokracii. Ale ten trend se šíří i v USA. V Izraeli ho svými úspěchy jasně dokládá Benjamin Netanjahu.

LN, 19.3.2015