Falklandské ostrovy jsou malé, ale kvůli ropě geopoliticky zajímavé. Nejblíže mají k právě se emancipující, u nás přitom dost opomíjené Latinské Americe. Totiž nejblíže v kilometrech či mílích, etnicky, politicky či kulturně se jižní části Nového světa vzdálily na světelné roky. Od jejich objevení evropskými plavci raného novověku přešly několikrát z ruky do ruky. První „majitelé“ byli Francouzi, následovali Španělé, Argentinci, naposled Angličané. Jejich panství bylo vždy trnem v oku Argentině, jež si po letech sporů usmyslila, že poválečnou dekolonizaci dotáhne i v tomto skalnatém koutu světa. Proč ne násilím, napadlo představitele ambiciózního státu roku 1982.

Ovšem padla kosa na kámen, respektive na „železnou lady“. Přízvisko premiérky v čele postkoloniální země může údajně znamenat středověký mučící nástroj s ostny, což Margheret Thatcherová potvrdila stoprocentně. Netrápila se a na oheň odpověděla ohněm. S tichou mezinárodní podporou či alespoň bez zásadních protestů (výjimky lze už tehdy nalézt v Jižní Americe) zahájila vojenské operace. Při nich nemělo Buenos Aires žádnou šanci a boje skončili drtivým vítězstvím Britů, kteří si drobet připomněli starou slávu.

Spor o to, jestli území v jižním Atlantiku ponese název Falklandy nebo Malvíny, stále hoří. Od válečného fiaska vysloveně krajně pravicové junty 80. let, jež přinejmenším symboly navazovala na jisté režimy starého kontinentu, se v tomto bodu mnoho nezměnilo. Aktuální třenice, obnovené pro těžbu černého zlata (má jej být tolik, kolik vlastní například Rumunsko), s největší pravděpodobností měření sil zbraněmi neobnoví. Leč pozoruhodné sdělení nesou. Okolnosti i populisticky zneužívaného napětí u protinožců odhalují rychle pokračující ekonomické a politické sjednocování Latinoameričanů. Formování nového vlivného aktéra na základě vzájemnosti uvnitř regionu.

Vyšlo v deníku E15