16.12.2017 | Svátek má Albína


GLOSA: Konec Sovětského svazu

12.12.2016

Člověk by řekl, že pětadvacet let od významné dějinné události stojí za širší připomenutí, ale většina českých médií se o 8. prosinci 1991 zmínila jen letmo, pokud vůbec. Přitom se toho dne v zapadlé rezidenci Viskuli v Bělověžském pralese na hranicích Polska a Běloruska odehrála událost vskutku dějinná. Prezidenti tří slovanských republik Sovětského svazu – Boris Jelcin, Leonid Kravčuk a Stanislav Šuškevič– vyhlásili konec jedné supervelmoci studené války. Je ovšem otázka, zda měli na takový krok právo: SSSR se neskládal jen z Ruska, Ukrajiny a Běloruska, nýbrž z patnácti republik, a ještě k tomu se v březnu 1991 v referendu vyslovily tři čtvrtiny sovětských občanů pro zachování svazu v reformované podobě.

Doba tehdy doslova pádila: baltské republiky už obnovily svou nezávislost, třebaže se na to kremelské centrum netvářilo nijak nadšeně, a bylo naprosto jasné, že k nějaké reformě dojít musí. Ukrajinský prezident Kravčuk byl navíc hodně silný v kramflecích, pro nezávislost se totiž nedlouho předtím vyslovilo devadesát procent Ukrajinců.

Za oficiální konec Sovětského svazu se někdy pokládá až setkání v širším složení, které proběhlo 21. prosince 1991 v Almaty. Můžeme uvažovat o tom, zda sovětská velmoc nezanikla ve chvíli, kdy Michail Gorbačov předal Jelcinovi „jaderný kufřík“. Nebo dokonce až ve chvíli, kdy z kremelské věže o půlnoci posledního dne roku stáhli vlajku se srpem a kladivem? Rozhodná slova o tom, že Sovětský svaz končí svou existenci, však padla už zmíněného 8. prosince v Bělověžském pralese.

Vladimir Putin prohlásil, že rozpad Sovětského svazu představoval největší tragédii 20. století. Nu, pro někoho možná, pro jiné zas ne. Byla jsem někdy na začátku 90. let minulého století v Moskvě na konferenci o KGB a Galina Starovojtovová, kterou nikdo nemohl obviňovat ze stalinistických tendencí, pronesla od řečnického pultu: „Všichni máme v očích slzy dojetí, když slyšíme slova Sovětský svaz.“ Paní, vedle které jsem seděla, se ke mně naklonila a pošeptala mi: „U nás na Ukrajině to tedy slzy dojetí rozhodně nejsou.“ A nebyla to jen Ukrajina, kde miliony a desítky milionů lidí pociťovaly své členství v SSSR jako vnucené. Ze všech měl vzniknout jednotný lid: homo sovieticus. Nu, nevznikl; podmaněné národy jaksi nezapomněly na své kořeny, tradice ani jazyky, i když je jasné, že víc než sedmdesát let sovětského režimu se podepsalo na celých generacích.

A nelze nevidět, že si dnešní „russkije“ (tedy občané ruského státu, etnickým Rusům se říká „rosjaně“, přičemž těch neruských je v dnešní Ruské federaci také požehnaně) ani po pětadvaceti letech ne a ne zvyknout na to, že někdejší sovětské republiky už k Rusku nepatří. Včerejší výročí tedy v Moskvě ani v jiných ruských městech zrovna moc neslavili. Ale možná si většinou – jako někdejší demokratická poslankyně Starovojtovová – jen myslí, že ti ostatní na tom byli stejně jako oni.

LN, 9.12.2016



Diskuse


R. Szewczyk
hm
10:18
12.12.2016

J. Jelínek
10:51
12.12.2016

R. Szewczyk
11:32
12.12.2016

J. Jelínek
12:55
12.12.2016

R. Szewczyk
13:06
12.12.2016

R. Langer
12:31
12.12.2016

R. Szewczyk
12:59
12.12.2016

P. Rudolf
7:48
12.12.2016

V. Novák
8:59
12.12.2016

P. Rudolf
9:46
12.12.2016

V. Novák
14:31
12.12.2016

R. Szewczyk
10:23
12.12.2016

J. Jelínek
10:52
12.12.2016

P. Sulc
0:53
12.12.2016

T. Kočí
10:27
12.12.2016

počet příspěvků: 22, poslední 12.12.2016 11:13









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.