26.4.2024 | Svátek má Oto


GLOSA: Konec komunikace v Čechách?

28.10.2013

Tvrzení o novinářích jako hlídacích psech demokracie jsem vždycky brala s rezervou: hned po převratu jsem zjistila, že svobodné noviny mají svou vlastní agendu, kterou prosazují, a potlačují to, co k ní nepatří. Tehdy, ještě před prvními volbami, jsem si dovolila nabídnout prominentnímu deníku článek v tom smyslu, že politické strany mají smysl, protože předkládají otevřeně parciální pohled na společnost a nepředstírají universálně správná hlediska. Nepochodila jsem. Nepolitická politika Občanského fóra byla tehdy nedotknutelná.

Jako zmocněnkyně pro uprchlíky jsem se octla v opačné situaci. I když mi na politických schůzích leckdo nadával, tisk stál za mnou, což bylo uklidňující. A opět v opačné situaci jsem se octla jako obhájkyně významu rodiny pro zdravý rozvoj společnosti, kdy mi v osobním kontaktu většina lidí dávala za pravdu, ale tisk byl stále nepřátelštější, až po konečnou nálepku "kontroverzní autorka", kterou nosím dodnes.

Přes to všechno to byly lepší časy, protože šlo o fakta a věcné problémy. S tím, jak klesala úroveň českého politického diskursu, se tisk nejen brutalizoval, ale především se začal stále více míjet s naší občanskou realitou. Zejména se pak začal více a více prosazovat vztah vlastníků k jimi vlastněným listům, což bylo zcela jasné během presidentské kampaně, a dnes nám hrozí totální berlusconizace – majitelé médií (Bakala, Babiš…) chtějí jejich prostřednictvím získat politickou moc. Kudy z toho ven?

Řada z nás se zaradovala nad vznikem informačních webů, blogů a dalších nových forem veřejného sdělování, protože odbouraly problém financování. My sami jsme začínali jako informační web a byl to skvělý začátek – nemuseli jsme se, a dodnes nemusíme, shánět po reklamách.

Žel Bohu, i tahle forma "novinařiny" začala vyjevovat svou odvrácenou tvář. Patří k ní možnost anonymních sdělení a absence redakční práce. A tak jsou weby, blogy a zejména diskuse pod nimi stále horší žumpou. Pisatelé si navzájem sprostě nadávají, posílají se vzájemně na psychiatrii, a už jen proběhnout nadpisy je deprimující zkušenost. Ještě horší je ale ghettoizace společnosti, jejíž komunikace se rozpadá do uzavřených skupin, které nejsou schopny si ani trochu naslouchat nebo věcně debatovat. Také hrozivě poklesla jazyková úroveň příspěvků.

Jsou na tom katolíci lépe? Ne o mnoho. Někdy mám dojem, jako bychom už neměli společný obsah víry a každý jen absolutizuje zúžené dílčí postoje. A tak se iniciativa "Za Církev sociálnější" obořila na pražského arcibiskupa za to, že nám, RC Monitoru, udělil církevní schválení (je snad RCM asociální?), a naopak příznivci biskupa Williamsona rozsévají po mimocírkevních webech výpady proti papežům. Obě skupiny se vzácně shodnou v tom, že je nezajímají např. civilizačně-kulturní aktivity katolických misionářů, ba ani pronásledování křesťanů, jež už začíná brát na vědomí dokonce i Evropská unie (byť váhavě).

Co s tím? Dokážeme se postavit proti antikultuře anonymity? Dokážeme prolamovat hranice ghett? Dokážeme si přestat nadávat a začít spolu mluvit?