Národní fotbal je pokračování dějin jinými cestami

Konec světa si představujeme všelijak. Tabakisté třeba tak, že ani v těch nejzaplivanějších hospodách se už nesmí kouřit. Americká levice tak, že prezidentské volby vyhrál Donald Trump. A Italové tak, že jejich tým po šedesáti letech nebude na fotbalovém mistrovství světa. „Apokalypsa!“ křičí titulky novin. Potvrzuje se již známá pravda, že fotbal v čele všech kolektivních sportů je posledním útočištěm povoleného nacionalismu ve světě pokroku.

Pro srovnání. Víte, kdy naposled byl Ital mistrem světa ve formuli 1? Alberto Ascari v roce 1953. Země, jež dala světu famózní závodníky, jako byl Nuvolari, Varzi či Taruffi, a famózní značky jako Alfa Romeo, Ferrari či Maserati, už 64 let nemá mistra světa, ale s nikým to moc nehne. Ale když fotbalisté téže země budou po 60 letech chybět na fotbalovém šampionátu, je to národní katastrofa. Takový je význam fotbalu na národní úrovni a nikdo s tím nic nenadělá.

Fandění národnímu fotbalu dnes do značné míry nahrazuje fandění národní historii, imperiálním či vojenským úspěchům a bitvám. Italové nemohou být veřejně hrdí na to, že za Mussoliniho měli kolonie a dobyli Etiopii. Ale mohou projevit hrdost na to, že v té éře dvakrát vyhráli světový šampionát v kopané (1934, 1938). Němci nemohou být veřejně hrdí na své historické bitvy. Na Sedan roku 1870, kde deklasovali Francouze. Na Tannenberg roku 1914, kde deklasovali Rusy. A už vůbec ne na úspěchy blitzkriegu na jaře 1940, které zajistil wehrmacht. Ale mohou se chlubit „bitvou u Belo Horizonte“, kde roku 2014 v semifinále fotbalového šampionátu deklasovali domácí Brazílii 7:1. To byl výkon, o kterém se bude mluvit déle než o Sedanu či Tannenbergu.

Národní stát se často považuje za něco, co už patří na smetiště dějin. Fotbal ale zůstává jedním z posledních hájemství národního fandění. Dokládá, že i v integrované Evropě lidé potřebují nějaké národní cíle hodné fandění. Teprve s tím vědomím můžeme pochopit hloubku italské tragédie.

LN, 15.11.2017