Za 42 dnů: plachetnice ještě neřekly poslední slovo

Dokázali byste za 24 hodin ujet autem 1681 kilometrů? Natož autem ekologickým, tedy elektrickým? Ani náhodou. Ale dokáží to plachetnice. Nejen ve zvláštních případech, k nimž patří 1681 kilometrů za den, ale i v běžném provozu, k němuž patří bouře, nehody, nemoci i riziko spánku, jede-li člověk sám. V neděli se do Brestu vrátil z cesty kolem světa jachtař François Gabart. Zvládl ji za 42 dnů, 16 hodin, 41 minut, čímž překonal rekord osamělců o šest dnů. Čtete dobře. Jeden muž dokázal za 42 dnů to, nač byl ještě v roce 1973 zapotřebí čtyřnásobek (Alain Colas za 169 dnů).

Tyto rekordy lámou především nové technologie a speciální trimarany. Ale i nejlepší výkon jednotrupové klasické jachty (74 dny) překonal tradiční verneovskou laťku Cesty kolem světa za 80 dní. Vidíme, že vítr je nedoceněným zdrojem pohonu. (Na druhé straně přeceňovaným zdrojem energie, což ukazují „mořské parky“ větrných elektráren, když stojí, či naopak při orkánu přetěžují síť.) Jako bychom zapomínali, že větrný pohon se podepsal na civilizaci více, než by se zdálo.

Používáte-li mapy Googlu, možná netušíte, že jejich zobrazení vzniklo díky plachetnicím a větru. V roce 1569 ho vymyslel kartograf Gerhard Mercator. Zkresluje obraz polárních krajů, ale pro navigaci má velké plus: čáru překračující poledníky pod stejným úhlem zobrazuje jako přímku. Pro tehdejší kapitány to byl zázrak. Že nejeli po nejkratší trase? To by vadilo lodím na mazut, které počítají spotřebu, ale ne plachetnicím vy užívajícím vítr zdarma. Osamělí mořeplavci dokazují, že větrný pohon nepatří na smetiště dějin. Bude zajímavé sledovat, kdy a koho napadne vítr zdanit.

LN, 19.12.2017