Základní definice krádeže z čistě právnického pohledu je poměrně jednoduchá. Krá­dež spáchá ten, kdo „si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí tak škodu nikoli nepa­trnou…“.

Já však mám dnes na mysli podstatně jinou formu „krádeže“. Podstatně rafinovanější, protože je, bohužel, doposud v souladu se zákonem. Její důsledky jsou ale v podstatě stejné: Její pachatel si opakovaně a dlouhodobě přisvojuje peníze pracujících lidí odebrané jim v podstatě nedobrovolně na daních a používá je výhradně ve svůj prospěch. V průměru je to málo vzdělaný či úplně nevzdělaný, ale značně plodný jedinec, jehož jedinou kvalifi­kací pro spokojený život je právě nekvalifikovanost a potence.

Bydlím v malém středočeském městě, a tak osoby patřící do této „šťastné skupiny“ poměrně často vídám. O letních večerech obsadí místní náměstí, téměř všichni kouří, tele­fonují značkovými mobily, jejich otylé děti jezdí na pěkných bicyklech, ty nejmenší si hrají s legem a dalšími drahými hrač­kami. Ale nikdo z nich nepracuje. Také proč, když je náš so­cialistický stát soustavně z našich daní dotuje. Dělá to rád, vždyť to jsou to jeho voliči.

Když jsem v čistě soukromé záležitosti musel několikrát navštívit místní městský úřad, zjistil jsem, že „zástupci“ těchto rozkrádačů sociálních dávek jsou včetně kojenců na chodbách úřadu v podstatě trvale přítomni. Stále o něco žádají, o něco, co jim podle nich patří a na co mají právo.

Ano, mají, protože my ostatní, daňoví „prvoplátci“, jsme naprosto akceneschopní hlupáci a idioti. Kdyby totiž u našich dveří každý měsíc zaklepalo několik z dávek žijících a ameriky kouřících „chudáků“, každý s pěti na stejný způsob živobytí „studujícími“ dětmi, a požádali nás o vydání po 300 korunách umožňující jim v součtu „obchozích“ skutečně „sladký život“, možná bychom se konečně začali kolektivně bránit.

Takhle to přece nejde dál! Vždyť na tyto „hloupé a úmyslné práce neschopné“ se navá­zaly již tisíce „chytrých“, opravdové práce neochotně schopných, kteří za poskytnutí větši­nou nedůstojných obytných prostor inkasují z rozpočtu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR miliardy korun ročně. A to jsou další, kteří díky práci prvotní daně platících hlupáků také, na rozdíl od nich, mohou vést „sladký život“.

Kdo ročně nezaplatí nějaké rozumně stanovené minimum „prvotní daně“, ten by neměl mít ani volební právo. Copak je morální, aby o dělení peněz vybraných na daních rozhodovali ti, kteří k jejich tvorbě ničím nepřispěli a kteří peníze obdržené ve formě sociálních dávek spotřebovávají? Přece není možné, aby se v této zemi hloupost, nevzdělanost, neochota něco užitečného se naučit a lenost hodnotila více než chytrost, kvalifikovanost, pracovitost a poctivost.

Jsem pro to, aby byly zásadně změněny zákony o sociálních službách. Například dlou­hodobě sociální dávky pobírající, jinak však práceschopní jedinci by museli pro stát povinně odpracovat stejný počet pracovních hodin jako lidé v běžném pracovním procesu. Těm, kteří by tento způsob „práce za odměnu“ odmítli nebo ji sabotovali, bych zařídil účast na v podstatě „nucených pracích“. Zapomeňte na to, jak blbě to zní. Jde jen o princip, že donekonečna nelze žít na úkor druhých.

Ti moralisté, kterým by se tohle nařízení nelíbilo, by si mohli z dlouhodobě nezaměst­naných vybrat několik jedinců a financovat je přímo ze svých soukromých peněz, čímž by jim umožnili dále vést jimi dosud tolik oblíbený „sladký život“.