Výsledkem více než dvacetiletého vývoje je u nás nenápadná revitalizace komunistických praktik. Politické střetávání není dialogem filosofických koncepcí, ale jen primitivním bojem o moc. Politická mechanika moci byla za komunismu úplně stejná. Proto se cítíme být v bezvýchodné situaci.

Kdysi jsem býval zastáncem většinového volebního systému pro komoru, které je odpovědná vláda. Nyní se ho začínám bát. Kdyby kterákoli z politických stran nyní zastoupených ve Sněmovně získala většinu, hrozila by nám pohroma, že by opravdu uskutečnili to, co si do volebního programu napsali. Jejich volební dokumenty nejsou ilustrací zřetelné politické filosofie, jsou pokusem o komunistický pětiletý plán zkrácený na čtyřleté volební období.

Nekompetentní politikové nejsou nějaké filosofické reflexe ani schopni. Filosofy politické strany postupně zlikvidovali, pokud nějaké měli. V některých stranách filosofii nahrazoval vůdce, takže tam vážná ideová reflexe ani nemohla začít. Proto strany předkládají pětileté plány, které se pak marně pokoušejí ve vládní koalici splnit. Zbývá už jenom, aby plnění plánu vyjadřovali v procentech a aby plán plnili na více než sto procent. Revitalizace komunistických politických praktik by byla dokonalá.

Protože volební návrhy nevycházejí z filosofie, neumějí politikové dělat kompromisy. Nedokáží rozlišit důležité od nepodstatného. Mají pouze katalog návrhů z pětiletého plánu a s těmi handlují. Protože politikové nemají žádnou filosofii, nekomunikují s občany. Těžko by totiž koho přesvědčili, jsou nevěrohodní. Přiklonili se k modelu ‚vedoucí úlohy vládní koalice‘. Vládní programové prohlášení je opravňuje podnikat kroky, se kterými většina občanů nesouhlasí. Nikdo ze zvolených zástupců necítí potřebu hájit zájmy voličů, natožpak se jich ptát, co si přejí. Zastupitelé nikoho nezastupují, jen sami sebe a svou politickou stranu. Na voliče zapomněli.

Proto je pro občany jedinou příležitostí, jak do politického dění zasáhnout, pochvalné mručení či odmítavé hvízdání v době, kdy se sjednává vládní prohlášení. Je to krátká jen několik týdnů dlouhá lhůta, kdy v důsledku nejistoty politikové v nepatrné míře berou ohled na to, co si občané přejí. Rozhovory o vládním prohlášení umožňují alespoň v nějaké míře vyškrtat z pětiletých plánů největší populistické hlouposti. Je to jediná příležitost, kde se možná alespoň náznakem vede politický dialog. Jinak v průběhu volebního období na něj nemají čas ani média, ani politikové.

Kdybychom zavedli většinový volební systém, stát by se hroutil ještě rychleji, než tomu bylo doposud. Chyba není ve volebním systému, chyba je v nekompetentních politicích zvolených do Sněmovny.

Převzato z Payne.blog.idnes.cz se souhlasem autora