Jsem kuřák. I když jsem nikdy v životě nekouřil. John Kennedy také nikdy nebydlel v Berlíně, a přesto zvolal své „Ich bin ein Berliner“, aby vyjádřil svou podporu lidem žijícím ve městě v totální blokádě. Ti lidé, kteří chodili s transparenty Je suis Charlie, se také všichni nejmenovali Karlové a ani nekreslili urážlivé karikatury, přesto chtěli právě takto vyjádřit svou účast se zavražděnými redaktory týdeníku Charlie Hebdo.

Dnes si výraz účasti, podpory a solidarity zaslouží kuřáci. Nemusíme s nimi sdílet jejich zálibu, ba dokonce nám může přijít i nemilá, jako se někomu mohou příčit hanlivé kresby. Ale jsou to naši spoluobčané, kteří se souhlasem majitelů podniků konzumují legální zboží. Přesto mají být šikanováni, protože teď jsou v budování dokonalého světa zrovna na řadě. Zakazovači vědí nejlépe, jak máme žít. A vybírají si jednu skupinu po druhé. Kdo přijde na řadu příště? Třeba zrovna ten, kdo tvrdí, že se ho zákaz kouření v restauracích netýká.

I ten by ale dnes měl zvolat své Jsem kuřák. Protože jde o víc než o kouření. Jde o víc než o svobodu podnikání, o svobodu poskytovat služby těm, kteří je dobrovolně přijímají. Jde o to, že necháme-li na sobě štípat dříví dnes, zítra budeme na třísky my sami, ne to dříví.

Nikdy jsem nekouřil. Ale dnes musím zvolat nahlas: JSEM KUŘÁK. Kdo se přidá?