Ne, neběžím s křížkem po funuse, abych se přilepil k zástupu reagentů na článek Tomáše Halíka Proč nejsem Charlie. Na sklonku minulého týdne jeho autor přispěl do serveru Česká pozice úvahou Co je Západ a zda a proč chceme být jeho součástí. Obsahuje mnoho inspirativních myšlenek, jednu pasáž po mém soudu politováníhodnou a jedno čertovo kopýtko.

K tomu, co je politováníhodné. Snad aby autor ze sebe smyl nánosy bláta, jímž ho oponenti počastovali, naházel opravdu hnusné bláto na postřílené redaktory Charlie Hebdo. Jejich činnost charakterizuje jako zábavu nejhrubšího zrna, jejich produkce je podle Halíka souměřitelná s malůvkami ze stěn veřejných záchodků, a navíc to byli levicoví ateističtí osmašedesátníci, jimž umřel jejich bůh a není jim nic svaté.

Tohle tedy Halík nemusel.

Jako teolog a sociolog náboženství si mohl povšimnout, že v Charlie Hebdo ani v jiných tiskovinách není mnoho karikatur zobrazujících Buddhu. Nepamatuji, že bych někdy někde viděl karikaturu zobrazující Šivu, přičemž zrovna hinduistická výzbroj symbolů by mohla inspirovat k záchodkovému humoru. Vysvětlení prosté, neslyšeli jsme o případu, že by někdo ve jménu Buddhy nebo Šivy vystřílel mateřskou školku. Ve jménu Mohameda se to bohužel děje. Tato urážka Prorokova by měla vyvolat rozhořčení. Halík připouští, že pařížská masová vražda přiměla islámské autority k protestu. Byl málo slyšet. Po masové vraždě v New Yorku naopak byly ulice nejednoho muslimského města plné jásajících lidí. Pokud jde o samoúčelnou záchodkovou zábavu zhrzených marxistů, pak by měl profesor Halík vzít v úvahu, že tito lidé, a někteří ze zavražděných to opravdu dělali padesát let, útočili krutě a jak on říká nezodpovědně – na vše nabubřelé, provokující a zdánlivě neotřesitelné. Sledoval jsem předchůdce Charlieho, časopis Harakiri, v šedesátých letech. Tehdy měli na mušce především gaullismus v jeho pompézní imperátorské podobě. Nevzpomínám si, že bych tam někdy zahlédl obrázek Proroka s bombou v ruce.

Ale to opravdu jen na okraj úvahy profesora Halíka. To podstatné, ono čertovo kopýtko, je jinde. On sám se charakterizuje jako nekonformista s veřejným míněním. Je ale konformní s jádrem intelektuální elity, která formuje náš západní svět. Před sto lety intelektuální elity byly opojeny nápadem zbořit starý, podlý svět. To se nakonec v části světa podařilo, aby byl nastolen nový, mnohem podlejší svět. Dnes už pojem revoluce nevyvolává intelektuální erekci. Máme jiný podnět, je to tolerance. Stalo se módním a konformním pídit se po kde čem, k čemu máme být tolerantní. Chceme-li druhé učit toleranci, musíme jim ji ukázat i s rizikem, že nebude opětována, píše Halík doslova. Jistě mu bylo dobře u srdce, když psal tato velebná slova.

Nechci nikoho učit toleranci. Je ne suis pas Halik.

LN, 2.3.2015