Dekrety rušily také platnost některých majetkově právních změn vzniklých za doby nesvobody a zaváděly lidové revoluční tribunály, proti jejichž rozhodnutí, včetně odsouzení k trestu smrti, nebylo odvolání. V říjnu 1945, těsně před 1. zasedáním prozatimního národního shromáždění, byly vydány dekrety znárodňovací. Došlo tehdy k znárodnění podniků se 75% podílem na výrobě a s 61% všech zaměstnaců v průmyslu.

Když se dnes mluví o neplatnosti Benešových dekretů, zůstává tento znároďnovací proces zcela mimo pozornost české veřejnosti. Ani o dekrety týkající se omezení politických svobod a práv občanů se dnes nikdo příliš nezajímá. Byly to právě tyto dekrety, které umožnily vznik tzv. závodních výborů, v jejichž čela stála komunisty ovládaná Ústřední rada odborů v čele s Antonínem Zápotockým. Tyto závodní výbory se časem staly zárodečnými buňkami komunistické moci v období do roku 1948. Restitučni zákony nedovolovaly restituce před únorem 1948. To znamená, že na restituce neměli nárok ani lidé, kteří se proti republice za války neprovinili a jejichž majetek byl znárodněn na základě Benešových dekretů. Potomci těchto vlastníků by po případném zrušení platnosti Benešových dekretů mohli žádat navrácení majetků.

A tak je třeba se ptát, kdo jsou dnešní vlastníci těchto po roce 1945 znárodněných podniků? Možná právě zde můžeme hledat motivaci politiků, kteří se dnes opět pokoušejí zablokovat Lisabonskou smlouvu. Strašení sudetskými Němci může být jen zastírací manévr. Největší podíl na privatizaci podniků získali prominenti minulého režimu, kteří byli do roku 1989 ve vrcholných manažerských funkcích v rámci socialistických podniků. Ti by se mohli cítit zrušením platnosti dekretů nejvíce ohroženi, a proto by mohli mít zájem na tom, aby Lisabonská smlouva nevstoupila v platnost.