Na invazní pláži Omaha jsem byl někdy před deseti patnácti lety. Projel jsem celé pobřeží a od té doby jsem ten zážitek mnohokrát doporučoval. Neuvěřitelný je jeho rozměr. Na mapě to vypadá jako kousíček, jenže ona je celá ta Francie nesmírně veliká a pobřeží je velice členité. Celé to invazní pobřeží má plus minus sto kilometrů, ale autem to není snadné jen tak rychle projet.

Jak jste v těchto dnech jistě četli, Angličané měli dva vyloďovací úseky, Kanaďané jeden a Američané dva. Anglický a kanadský výsadek proběhly vcelku hladce, maléry byly na amerických úsecích a doslova šílený malér byl právě na úseku Omaha. Tam se bojovalo stylem, jakým Rusové vyhráli na své východní frontě: do mlýnku na maso posílali nové a nové lidi a vyhrál ten, koho bylo víc.

Celé to normandské pobřeží je invazí dodnes poznamenané. V příboji vidíte pozůstatky trupů plavidel a přístavních kesonů odlitých z betonu. Na pobřeží pak jsou zbytky někdejšího Hitlerova Atlantického valu.

Krvavá Omaha vypadá dnes naprosto mírumilovně. Při pohledu z moře je na jejím pravém okraji útes Pointe du Hoc, ten dobývali američtí výsadkáři. Ale pak je půlkilometrová pláž. Bylo na ní nabito, když jsem se tam byl podívat. Rodinky pod slunečníky, deky, kyblíčky a lopatičky.

Přešel jsem silnici a ubíral se do svahu, kudy útočily invazní jednotky. Je to mírný svah, převýšení patnáct dvacet metrů. Nahoře je palebné stanoviště Pointe du Hoc, podle Google mapy je to 24 metrů nad mořem.

Svah byl pustý, zanedbaný, když jsem se v horku sápal nahoru. Vyrušil jsem hejno hus a vyjel proti mně houser. Mohl jsem být poslední oběť invaze, kdyby mě zakousl, a chvilkami to tak vypadalo. A že těch obětí nebylo málo. Dvaačtyřicet tisíc Spojenců, čtyřiapadesát tisíc Němců a dvacet tisíc úplně nevinných Francouzů, kteří měli tu smůlu, že se jejich rodiny usadily na místě vhodném k vylodění armády.

Od té doby jsem navštívil ještě jedno bojiště, totiž Waterloo. I toto místo nese pečeť jakéhosi prokletí. Sto tisíc mrtvých na jednom úseku pobřeží, to je taková hustota utrpení, že to ani sama země nedokáže vstřebat.

Je škoda, že půda takto poznamenaná nemůže naříkat, nemůže kvílet. To by bylo varování, dokonce odstrašení pro zájemce o podobná dobrodružství. Na sobotní slavnost se jich sjelo požehnaně. Prst na nějaké té spoušti mají všichni, někteří i na atomové. Řečnili, naparovali se, pletichařili. Já bych je poslal jednoho po druhém, aby osaměle, bez pozornosti tisku, vylezli nahoru na Pointe du Hoc. Všude tam, kde jim uklouzne noha a kde se popálí o kopřivu, leželo před sedmdesáti lety lidské tělo. Neleželo by, kdyby se nenašli lidé s megalomanskými plány a kdyby další lidé ty plány nepodporovali. Čím vzletnější idea, tím hůř to obvykle dopadá. Ideje vznikají, zapalují mysli, v další fázi zapalují domy a celá města a prokletých míst na zeměkouli přibývá.

Tyhle události by se neměly slavit pod vlajícími prapory. Měly by se proklínat, a prokletí budiž mířeno na ty, kteří je zavinili.

LN, 9.6.2014

*********************************************************************
PÁN VZDUCHU
V Nakladatelství Albatros vyšel román Ondřeje Neffa Pán vzduchu.
První část třísvazkového cyklu Tajemství pěti světadílů přivádí diplomata Mauklera a detektiva Fixe na stopu ďábelského spiknutí chystaného nejbohatším mužem světa Virgilem Adrianem. Tento dědic Ocelového města by rád hrál roli spasitele světa, avšak zkušené pátrače nedokáže oklamat. Jdou mu nelítostně po krku ve světě skvělých vynálezů, řiditelných vzducholodí a parních počítačů.