Smí se chodit po plážovém městě v plavkách?

Jadranský ostrov Hvar se může stát unikátem. Místní vyhláška jitří spor o přípustný oděv, aniž by byla motivována střetem náboženství, kultur či civilizací, jak se s oblibou říká. Je to vlastně dobře. Skýtá tak docela účinný argument do zásobníku těch, kteří odmítají vidět za každým sporem střet s islámem, jeho předpisy, zásadami a zvyky.

Hvarský spor je ukázkou problému nemuslimského, ba vnitrozápadního. Chceme-li ho už nějak nálepkovat, tak jako spor mezi hédoniky a tradicionalisty. Mezi hédoniky, kteří si nárokují svobodu k čemukoliv, vždy a všude, a tradicionalisty, kteří dbají na zvyková pravidla. Stačí porovnat tyto dvě zprávy.

Zpráva č. 1.: Na Hvaru je zakázáno nejenom veřejně popíjet alkohol, ale i veřejně chodit do půl těla či v plavkách. Kdo byl zvyklý vylézt na pláži z moře, hodit na sebe jen tak bermudy a s ručníkem přes rameno vyrazit procházkou přes město do hotelu, má smůlu.

Zpráva č. 2.: Federální soud v Coloradu rozhodl, že z právního pohledu není rozdíl mezi mužskými a ženskými prsy. Místní soud předtím stanovil, že ženy musí mít na veřejnosti prsa zakrytá, neboť jinak by rušily veřejný pořádek třeba už tím, že by poutaly pozornost řidičů. Leč federální soud to prohlásil za diskriminaci.

Toto je nyní klíčové. Diskriminuje to někoho? Diskriminuje někoho na Hvaru, že nemůže chodit po městě v plavkách? Ne, platí-li to pro všechny. Tak asi by zněl verdikt, kdyby se nějaký hédonik obrátil na chorvatský či evropský soud. Protidiskriminační umanutost je mocná síla. Tak mocná, že dokáže překonat i biologické rozdíly. V Coloradu vedla k vítězství hédoniků, na Hvaru se teprve uvidí

LN, 12.7.2017