Onehdy jsem se náhodně setkal s mužem, který byl druhdy klientem v mé ordinaci. Nesděluji ani jeho jméno, ani důvod, proč mě navštěvoval, takže soudím, že lékařské tajemství neporušuji.

Muž se ke mně takřka nadšeně hlásil, a zda si prý na něho pamatuji. Navzdory své slábnoucí paměti jsem si ho pamatoval.

Vybavil jsem si, že se jednalo o muže nevysokého intelektu, jeho osobnost by se dala označit eufemisticky jako nesložitě strukturovaná. Přesto jsem ho mimo ordinaci několikrát viděl, jak se zručně ohání krumpáčem či lopatou a svým drobným dílem přispívá ke zvýšení HDP. Při návštěvách v ordinaci mi vždy hlásil, co a kde dělá. Na rozdíl od těch, kteří se dožadují sociálních dávek, si vždycky uměl nějakou, byť těžkou a mizerně placenou, práci najít.

Proč touto banální příhodou ale obtěžuji čtenáře Neviditelného psa?

Tento muž po výměně několika banálních zdvořilostních frází mi svou drsnou mozolnatou tlapou stiskl mou zjemnělou pravici a pronesl větu, kterou jsem od něho nečekal:

„Tak, ať vám jde život.“

Přiznám se, že od tohoto nanejvýš jednoduchého člověka jsem něco tak trefného nečekal.

Takže touto cestou přeji všem čtenářům Neviditelného psa:

„Ať Vám jde život!“