Oč byla kariéra Pavla Drobila na ministerstvu životního prostředí kratší, o to byla intenzivnější. A to se přitom chystal dýchat za průmysl. Ve sféře politiky se stal nezapomenutelným zásluhou svého poradce Knetiga. Kdyby si jej na podzim Libor Michálek nenahrál, řádil by penězi posedlý Knetig na SFŽP dál jako černá ruka a Drobil by si nemusel sbalit kufry. Od enviromentálních aktivistů ve čtvrtek exministr získal cenu Zelená perla za výrok, v němž se přimlouval za změnu vztahu Evropské unie k atomu. Dokud prý nebude jaderná energie prohlášena za čistý, obnovitelný zdroj, není šance splnit cíl dvacetiprocentního podílu obnovitelných zdrojů na výrobě elektrické energie. Důvodů, proč pak Drobil obdržel i Ropáka, byla dlouhá řada – od jádra, přes kácení až po nové spalovny. Především se však postaral o převrácení ministerstva životního prostředí na hlavu. Učinil z něj zkrátka modrý, nikoli zelený úřad.

Po celou dobu existence antiekologických cen je Pavel Drobil prvním, kdo shrábl obě, Ropáka i Perlu, najednou. Sám na to ale určitě bude pyšný. V uplynulých osmnácti letech byli Ropákem vyznamenávání zejména politici, v menší míře státní úředníci, výjimečně i podnikatelé. Jediným oceněným ministrem životního prostředí před Drobilem byl František Benda. Jinak ale mezi laureáty najdeme Martina Římana, Vladimíra Dlouhého, Miroslava Grégra či Pavla Béma - a pochopitelně též Václava Klause. K držitelům Zelených perel potom náleží třeba Jaroslav Kubera nebo Petr Nečas. Prostě vybraná společnost mužů, kterým není cizí povýšenost pána všeho tvorstva nad přírodou. Už si nevzpomínám, kdo z nich měl odvahu převzít Ropáka osobně, leč umím si představit typickou děkovnou řeč, v níž dojatý vítěz ohlašuje, že cena je pro něj výzvou, aby ve svém úsilí nepolevoval a naopak je znásobil. Tím spíš musíme doufat, že Kristýna Kočí ve slavném proslovu u kapučínka lhala, když tvrdila, že Drobil je „zpátky ve hře“. Na jím uvolněnou vládní židli mezitím dosedl Tomáš Chalupa, který je přinejmenším obezřetný a pomýšlí na delší politickou dráhu. Možná také proto za sebe nastrčil jednoznačného adepta na Ropáka příštího: prozatímního ředitele Nápadního parku Šumava, Jana Stráského. Koneckonců i on působí jako přirozený člen ropáckého klubu. Sice bez korupční pachuti, ovšem o to ideologicky kovanější. Schválně si rok počkejme…

Psáno pro ČRo1