Nepamatuji si díky svému věku obavy, které podstatná část veřejnosti sdílela v polovině 90. let při pohledu na rétorická cvičení Sládkových republikánů v Poslanecké sněmovně. Velice však pochybuji, že by mohly překonat strach a zoufalství řady mých intelektuálně orientovaných přátel z činnosti Dělnické strany.

Přitom se její podpora stále ještě zdaleka neblíží hranici pěti procent a nebýt senzacechtivých médií přenášejících manifestace pouličních radikálů „live“ v hlavním vysílacím čase, zůstali by věrní Tomáše Vandase, stylem spíše úředníka než lidového vůdce, lokální a téměř neznámou skupinou.

Kdo by ale litoval, že česká politika zůstane i nadále bez chuti extremistického koření, mám pro něho (ne pro mne) potěšující zprávu: extremisté v námi volených orgánech účinkují, a dokonce formují převládající směr politické kultury.

Že je neznáte? Mají podezřele nápadné zkratky – ČSSD a ODS. Jejich klíčovými znaky jsou okamžitá negace soupeře, šíření nenávisti bez hranic a především neexistence vlastní alternativy, čili absence věcného a pozitivního programu. Oproti agresivní vynalézavosti jimi placených marketinkových týmů připomínají Vandas a spol. sentimentální buditele zapomenuté na stránkách F.L.Věka.

Autor je člen strany Liberálové.cz, zástupce ředitele Institutu K.H.Borovského