Řekni, kde ti lidé jsou. Co se tady mohlo stát?

Zas máme jeden rok za sebou. Co nám přinesl? Především hulvátství a nenávist. Tady nemyslím překlad slova pussy v projevu pana prezidenta. Myslím tu bouři, která se sesypala na jeho hlavu. Ne že bych byl jeho nekritickým obdivovatelem, ale co je moc, to je moc. Už jen to protestní shromáždění s červenými kartami a házením vajec.

Ono dnes, v době internetu a mobilů, spískat nějaké srocení a vybavit ho něčím, je legrace. Zvláště v Praze. Hrdinství je dnes také za babku. Šlo to i za totality, ale jen jako recese. Probatum est. Byl říjen 1962. Vraceli jsme se z vojny do svých domovů. Já a další dva „spolubojovníci“. V Praze se naše cesty rozcházely, a tak byl nejvyšší čas udělat nějakou „békovinu“, jak říkal jeden z nás, Moravák. Po domluvě jsme si stoupli k Husovu pomníku a upřeně hleděli nahoru, na věže Týna. Netrvalo dlouho a kolem nás se začalo utvářet shromáždění. Všichni čučeli směrem, kam jsme se dívali my. Na dotazy jsme odpovídali neurčitým zamručením a mávnutím ruky. Když bylo kolem nás asi čtyřicet lidiček, pokrčili jsme rameny a odcházeli. Když jsme vcházeli do Celetné, skrumáž tam ještě byla, ale to už tam přicházeli Venda s Béďou. Pro mladší ročníky - hlídka VB, Veřejné bezpečnosti. Ale my už jsme koukali po nějaké hospodě, abychom si mohli dát poslední společné pivo. Skončili jsme U supa.

Za svůj život jsem prožil dvě období, za jejichž prožití jsem osudu vděčen. Byla to životní období, kdy mě všude obklopovali slušní, usměvaví lidé. První bylo jaro 1968. Bylo to jaro naděje. Dnes vědci soudí, že to byla slepá ulička. Asi byla, ale nádherná. Naše naděje však naráz zmařil vpád vojsk, a tak o tom, jak by to dopadlo, mají jistotu jen ti, kteří tehdy ještě nežili.

Druhé takové období bylo po 17. listopadu 1989. Tehdy jsem se jako nádražák dost pohyboval po Praze. Ti nevrlí, zasmušilí Pražáci někam zalezli a na ulicích se náhle objevili nádherní, usměvaví, ohleduplní Pražané. Lidé se vzájemně omlouvali, dávali si přednost a usmívali se. No, dlouho to nevydrželo, ale byla to krása.

Uběhlo 25 let. Ti ohleduplní, usměvaví lidé se zas někam ztratili. A já jsem o čtvrt století starší. Nějak mne už čtení Neviditelného psa moc netěší. Hlavně čtení diskusí. Projev pana presidenta je v porovnání s některými příspěvky jako řeč matky představené k novickám. Žádná nadávka není pro hlavu státu dost dobrá. Některé dámy nezůstávají za pány nijak pozadu. Patrně mají onen gender zažraný pod kůží. Ostatně je to dnes vědní obor. Je pozoruhodná jejich jistota na věci, o kterých mám jen mlhavou představu. Krom kůrovce a ekologů se nám přemnožili i sociologové a politologové. Jako příslušník lůzy jim tyto jistoty závidím. Ty sprosťárny ne. To by mi rodiče a moje milovaná paní profesorka ze střední školy dali, i když se na to dívají už dávno z nějakého obláčku. Pozoruhodné jsou pravidelné příspěvky jednoho pána z Jůesej, tuším, že se jmenuje Huspenina. Podle něj tady, v české kotlině, zůstali jen nějací připitomělí Čecháčci. Všichni chytří vyhráli, protože utekli. Nevím, proč nás tak nemá rád. Patrně se mu kluci smáli, že neumí kotrmelec, a obehráli jej o poslední duhovou kuličku-skleněnku.

Co si v tom novém roce přát? Aby ti slušní, usměvaví lide zas vyšli z ilegality. Já mám to štěstí, že se takovými lidmi obklopuji. Přeji to ale i těm ostatním. A abych nezapomněl: taky přeji zdravíčko a trochu toho nezbytného štěstí.

Autor je lesník v.v.