„Raději se budou mýlit s Amerikou, nežli mít pravdu s Ruskem.“ Autorství tohoto aktuálního tragikomického výroku, se připisuje miláčkovi českých veřejnoprávních médií, Jiřině Šiklové. Nevím, ale musím uznat, že k myšlení té sveřepé, starožitné exkomunistky to naprosto přesně pasuje.

Namísto polemiky jen taková osobní vzpomínka. Od dětství jsem měl vážné problémy s respektem k autoritám. Dodnes si vážím moudrých a statečných lidí. Měl jsem (mám) dokonce i své oblíbené politiky, ale při všech těch sympatiích a respektu jsem nikdy nedokázal bezvýhradně brát úplně všechno, co z těch mých favoritů kdy vypadlo.

Věř, ale komu věříš, měř!

Přestože beru pozorně v úvahu, kdo co říká, kývám jen na to, o čem jsem stoprocentně přesvědčený. Mohu se mýlit, křivdit, ale upřímnost tomu nechybí.

Autorství bývá nesporně zajímavé, důležité, ale nehraje hlavní roli. To, že někdo něco velkého dokázal či umí, je nesporně moc pěkné, chvályhodné, ale to přece neznamená, že tihle lidé mají doživotní monopol na pravdu, že jsou neomylní. Lidé takhle evidentně nejsou stvořeni.

Působí to možná depresivně, ale je faktem, nebo alespoň z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že občas mohou mít naopak pravdu lidé s prapodivnými charaktery, nesympatičtí, v extrémních případech lidé až opovrženíhodní.

Bývá to iritující, nemusí se nám to líbit, ale to je tak asi vše, co s tím lze dělat.

Každý nevyznáváme stejné hodnoty, ale touha po pravdě – navzdory všem kompromisům - je v té lepší části lidské společnosti dost rozšířená, populární a ceněná. Hodně se o pravdě mluví, ale bohužel ještě častěji žvaní.

K takovým populárním a tolik zprofanovaným ideálům se už celé věky hlásí kde kdo. Dnes dokonce i ti, kteří veřejně hlásají, že se raději budou mýlit s Amerikou, nežli mít pravdu s Ruskem. Chudáci.