Jak pomoci Africe, a přitom neoživit duch arogance?

Zkoumáte-li, odkud hrozí největší pnutí, vyjde vám Afrika. Její populace se v časovém úseku jednoho lidského života zdvojnásobí. Zároveň je to kontinent, který takový nárůst nedokáže úspěšně absorbovat, což pohání migraci. Jak má Evropa pomoci? To je docela problém.

Jednu cestu ukazují nezávazné akce typu fóra Afrika – Evropa, jež se včera konalo ve Vídni. Účastnil se i český premiér Babiš, ale nikoliv lídři Německa, Francie či jihoevropských zemí, které si jinak berou Afriku za své téma. Andreji Babišovi vadila neúčast špiček zemí, odkud se volá po Marshallově plánu pro Afriku. Sám si ale počíná tak, že mu jde spíše o český vývoz než o Afriku i její stabilitu. Nicméně je fakt, že země o velikosti a ekonomické síle Česka problémy miliardového kontinentu sama o sobě řešit nemůže.

Druhou cestou jsou plány ze západu EU. Odrážejí sílu velmocí, ale i paternalismus. Když Günter Nooke, pověřenec německé kancléřky pro Afriku, navrhl stavět města financovaná Západem, schytal to za kolonialismus. Ano, pronajímání území institucím Západu evokuje časy, kdy Kongo bylo osobním majetkem belgického krále. Ale je tu protiargument: může se Afrika zmátořit, prosperovat i sama uživit z vlastních zdrojů?

Je to zásadní otázka, ale neprobírá se nahlas. Kdo ji tvrdě nastolí, říká toto: Dekolonizace Afriky selhala. Ani během tří generací se nepodařilo vytvořit poměry, jež by odrážely svéprávnost nových států. A i když jsou tu příklady úspěchu (Botswana, Namibie), stále se nabízí více příkladů opačných, jsou dokonce státy, které směřují od prosperity k bídě (Zimbabwe).

Je za těmito problémy vždy jen vina bývalých kolonialistů? To je oblíbené klišé. Vyvrací ho sice nepříliš úspěšná Etiopie, jež nikdy kolonií nebyla, či naopak úspěšná Botswana, kterou Britové drželi až do roku 1966, ale zkuste to říkat někomu, kdo se o pokrokářská klišé opírá. Takže i když plány premiéra Babiše zřejmě Africe příliš nepomohou, aspoň ho nikdo nemůže nařknout z neokolonialismu.

LN, 19.12.2018