I když se to nám – obyčejným lidem – může zdát podivné a nelogické, přesto existuje situace, kdy se nám na poskytnutí finančního daru, jehož číselné vyjádření končí šesti nulami, vyplatí i půjčka. Je jasné, že v běžném životě to prakticky nepřipadá v úvahu. Jiná situace však nastane, když se chcete stát významným politikem budoucí vládní strany.

Všechny dostupné indicie naznačují, že v některých stranách se při určování pořadí volební kandidátky významně přihlíží k přínosu toho kterého jedince pro stranickou pokladnu. A tak si v podstatě chudý Michal Babák ze strany Věci veřejné napůjčoval z různých zdrojů spoustu peněz, aby nakonec mohl své rodné straně darovat do pokladny částku 6 miliónů korun. Tato skutečnost jistě nezanedbatelným způsobem přispěla k jeho čelnému umístění ve volební kandidátce a posléze i k jeho zvolení poslancem.

Jak o sobě píše v osobním profilu na stránkách politické strany Věci veřejné, tak se již přes patnáct let věnuje daním a ekonomice. I když ve svém rodném Blansku vystudoval pouze gymnázium, můžeme mu (snad) věřit, že jisté povědomí o obou výše uvedených odborných oblastech má. O to víc pak člověka překvapí, jak nesmyslně a naivně odpovídá na otázky novinářů, které zajímá, jak své obrovské dluhy (kromě daru má i hypotéky) hodlá ufinancovat.

Jeho prohlášení, že prodejem 15% akcií auditorské firmy Bene Factum, které údajně vlastní, získá více než 30 miliónů korun, je podle odborníků vysloveně nereálnou spekulací. Za těchto okolností se při úvahách o zdroji peněz, ze kterého plánoval vrácení finančních pro­středků půjčených na dar své rodné straně, nabízí pouze jediný: komerční využití jeho poslaneckého mandátu.

Kdo někdy viděl alespoň jeden díl televizního seriálu „Anatomie lži“, ví, že existuje skutečná věda o podvědomém, neverbálním vyjadřování pocitů mikrovýrazy obličeje a gesty. Některé z odborných pouček opakovaně prezentovaných v tomto seriálu jsem si již zapamatoval. Při pečlivém sledování výrazu tváře a pohybů ustrašených očí pana Babáčka vymlouvajícího se před televizní kamerou jsem nepotřeboval až tak velký postřeh, abych došel k závěru, že ten člověk nemluví pravdu. Podobné výrazy a téměř neviditelné tiky obličejových svalů se bohužel pravidelně objevují i na tvářích většiny našich politiků odpovídajících na otázky novinářů či veřejnosti.

Vím, že je to naprostá blbost, ale docela mne pobavila představa, že by naši politici byli při svých veřejných vystoupeních povinně připojeni na detektor lži. Jeho zapisovací zařízení by možná po každé druhé větě politiků vyskakovalo mimo rozsah. Ale to by je jistě nijak nerozházelo. Jen by se začali více vyjadřovat písemnou formou. A co je psáno, to je dáno …, že?