Dánský zákon proti zahalování tváří klade otázky

Výraz liberální se užívá stále víc, leč mlhavěji. Přijde-li řeč na demokracii, zdůrazňuje se, že jde o liberální demokracii. Přijde-li řeč na volby, jako by nešlo o zásady svobodné soutěže a střídání moci, ale o permanentní vítězení těch, kteří si uzurpovali nálepku liberál. Přitom právě oni se vyžívají v omezeních, zákazech (berlínský Kreuzberg zakázal reklamy, kde se ženy „bezdůvodně usmívají“) a mentalitě, jíž němčina říká Bevormundung (karatelství či zdvižený ukazovák). Jen lidé jistého věku, z politiků třeba Karel Schwarzenberg, ještě liberálům říkají po staru svobodomyslní. To vše se člověku mihne hlavou, čte-li, že v Dánsku začal platit zákon zakazující zahalovat tvář na veřejnosti. Rozuměj zákon mířící na muslimy. Co si o tom pomyslí liberál?

Liberální já v každém člověku se musí vzpouzet. Zejména v těch, kteří pamatují komunistickou praxi zakazování džínů, triček s nápisy a jistých účesů. Před pár lety dokonce i severokorejský režim, ideologicky nejtužší na světě, rezignoval a povolil ženám nosit kalhoty (do té doby jen sukně). Má tedy stát, navíc stát s liberální pověstí, jakým je Dánsko, kecat do toho, v čem lidé veřejně chodí a jak si zakrývají tvář? Takový zákon má smysl pro demonstrace (kvůli policejní identifikaci), ale ne pro pohyb na běžné ulici či v parku.

Jenže totéž liberální já se v případě muslimů vzpouzí. Ti, kteří se sami označují za liberály, bojují proti nerovnosti, diskriminaci a bělošské nadřazenosti. Kdyby se zahalovali muslimští muži i ženy, z hlediska rovnosti a diskriminace není co řešit. Ale potkáme-li na ulici svobodně oblečeného muslima a za ním s odstupem zahalenou ženu, těžko to lze vnímat jinak než jako výraz mužské nadřazenosti. Tedy jako něco, proti čemu by měl liberál bojovat ze všech sil.

Rýsují se závěrečné otázky. Proč tito pokrokoví liberálové hájí muslimy a zahalování jejich žen, i když to zároveň znamená obhajobu mužské nadřazenosti? A hlavně: Proč se jim vůbec říká liberálové?

LN, 2.8.2018