Dávno je již tomu, kdy jsem zvědavě sledoval noční televizní přenosy ze zasedání horní sněmovny Parlamentu ČR. V rámci jakési příchozí „demokracie“ jsme se domnívali, že to „je ono“. Nebylo, a po několika probdělých nocích jsem pochopil, že není nad kvalitní spánek.

Od té doby jsem se o nic podobného nepokoušel a tiskové výplody politiků (není jich zase tak moc) zásadně nečtu, abych zůstal i nadále optimistou.

Až včera. Mám tím na mysli středu 6. září 2017. Nějakým omylem jsem si pustil záznam z jednání Poslanecké sněmovny o tom, zda vydat či nevydat Babiše a &.

Musím podotknout, že nejsem příznivec ani té či oné strany. Kdybych si mohl vybrat, podporoval bych autentickou pravici, v nejhorším případě i autentickou levici. Absence obou je ve vývoji této země od roku 1989 více než evidentní.

Takže jsem se jenom díval a poslouchal. Nevydržel jsem to dlouho.

Bylo to příšerné. Ještě horší bohužel je to, že jsem si uvědomil, že stejní lidé (tedy asi většina z nich) zasednou v tomto zákonodárném sboru i po říjnových volbách znovu.

Což mě naplnilo značnou skepsí.