19.4.2024 | Svátek má Rostislav


GLOSA: Co je psáno…

15.3.2019

Ruské emoce vůči NATO lze chápat, ale ne naplnit

Někdy se zdá, že kdyby Putina nebylo, jistí lidé by si ho museli vymyslet. Ne jako lídra imperiální mocnosti, před níž je namístě ostražitost, ale jako symbol zla bránícího vítězství ruských „zapadniků“, kteří mají rádi USA a NATO. To je fikce. Taková většina se v Rusku neprosadí ani v sebedemokratičtějších volbách. Co se týče odporu k rozšiřování NATO, byli v něm zajedno všichni lídři od Gorbačova přes Jelcina, Medveděva až po Putina.

Rusko trpí sentimentem ze ztráty impéria a na rozdíl od Británie či Francie se ji pokouší zvrátit. Ale samotná emoce je pochopitelná. Wikipedie má v hesle Svatá říše římská animovanou mapu ukazující, jak se říše mezi lety 800 a 1800 nafukovala a smršťovala. Podobnou mapu mají v hlavách Rusové, představí-li si, jak se po roce 1989 jejich říše smrskávala a nafukoval se areál NATO. To lze pochopit. Těžší je najít postup, jak Rusy přesvědčit, že je to legitimní pohyb. Že svou sféru vlivu neměli jednou provždy danou. Že jakmile vazalské státy dostaly šanci, svobodně se rozhodly pro ukotvení v NATO.

Problém je v tom, že studená válka skončila porážkou komunismu, ale ne kapitulací Moskvy. Když se v prosinci 1989 na lodi sešli prezidenti Bush a Gorbačov, mluvili přátelsky o konci studené války, ale žádný dokument nepodepsali. Kdo dnes tvrdí, že tam Západ slíbil nerozšiřování NATO, jen interpretuje svědectví účastníků, ale nemůže ukázat na bod smlouvy (jako té z Postupimi či z Versailles) a říci, že tak je to psáno. S tím už se teď nic nenadělá. Ale je třeba stále vysvětlovat, že férové vztahy s Ruskem nelze rozvíjet za cenu respektování jeho sfér vlivu starých třicet let.

LN, 13.3.2019