Jó to by bylo. Ale to bych nesměl být obyčejným podnikatelem, ale třeba neúspěšným politikem. Jako je Jiří Paroubek.

Tento člověk mne svým zjevem a vyjadřováním přiváděl k podivné, v jiných případech u mne dosud nepozorované nepříčetnosti. Stal jsem se na něj doslova a do písmene alergickým. Nesnášel jsem ho natolik, že jsem při jeho televizních vystoupeních opakovaně plival na svou vlastní televizní obrazovku, kterou jsem pak po skončení inkriminovaného pořadu dlouho omýval a leštil různými přípravky.

Mám živé a barevné sny. Jednou se mi zdálo, že jsem byl ve školní třídě, v níž vedle tabule visel zarámovaný můj alergen. Udělalo se mi skutečně fyzicky špatně.

K volbám jsem jel rozklepaný, v trýznivých obavách, jestli v příštích čtyřech letech budu denně vystaven působení kruté alergické reakce.

„Štěstí, co je štěstí?“ pro mne nikoli „muška jenom zlatá“, ale Paroubkovo Pyrrhovo vítězství. Až v libereckém žulovém lomu slyšeli tu ránu, jak mi spadl kámen ze srdce. A každý den pak do mého nitra přikapávala další kapička štěstí v podobě komických vysvětlování příčin jeho vítězství-nevítězství a hledání viníků, příčin a nepříznivých okolností.

Pak jsem si ale přečetl, že prý můj alergen směřuje do byznysu. Údajně má pracovat jako poradce pro rakouské či slovenské bankovnictví. A určitě to nebude za „hubičku“. A tak se obávám, že se můj zdravotní stav opět značně zhorší. Teď se navíc asi stanu silně alergickým i na rakouské či slovenské bankéře.