Tak mi nedá spát dilema: Měla příhoda hlavy českého státu s chilským perem překrýt probublávají koaliční krizi, anebo je na Hradě očekáváno, že prezident vnitropolitickými šachy zastíní mezinárodní blamáž? Jistí si můžeme být pouze tím, že Václav Klaus nic nedělá bez rozmyslu. Kdyby snad ale ještě někdo přeci jenom pochyboval, nechť na internetu shlédne onu kouzelnou minutovou etudu na pozadí prezidentovy návštěvy v Latinské Americe. Mně samotnému při jejím sledování vytanuly vzpomínky na zlehýnka tunelové banky a džusované podniky za ekonomické transformace v devadesátých letech. Leckdy zbyl jen prázdný, bezcenný futrál, podobně jako po tom protokolárním peru. Třeba nám ale už konečně i v dalších případech dojde, že zatímco míváme ve zvyku bavit se Klausovými gesty a grimasami, trestuhodně přehlížíme takřka hodinářskou práci jeho skrytých rukou. S chutí pitváme prezidentova slova, pečlivě zkoumáme sebemenší pomrknutí a ostražitě nasloucháme jeho intonaci, jenže nám nedochází, že Klaus paralelně rozšiřuje spektrum své působnosti a přemalovává lajny ústavního hřiště. Nešetří přitom andělskými pohledy. Koneckonců, již kdysi dávno klasik pravil, že si zahrání levačkou u fotbalového šampióna Maradony nevšiml.

Při troše pozornosti nám musí dojít, že za četnými hradními schůzkami s koaličními i opozičními lídry a za významně pronášenými větičkami není nic jiného než nenápadné posouvání prezidentských pravomocí, kam až to ústava dovolí. Možná každý recesista, který v minulých dnech poslal na Klausovu adresu svoji propisku, k ní měl přiložit i malou, v kůži vázanou knížečku s ústavním pořádkem České republiky. V něm nikde nenajdeme, že by prezident měl být arbitrem nebo řešitelem mezistranických rébusů. Leč ústava nepatří k nejčtenějším titulům. Místo toho nám doma vládne chaos a v cizině nosíme z ostudy kabát. Zlí jazykové nepřekvapivě trousí, že u nás už není co ukrást či zprivatizovat, a tak nenechavé české ručičky úřadují i za hranicemi. Optimisté naopak mohou doufat, že s novým perem tomu je jako s novým, dobře metoucím koštětem. Jen nás bůh chraň, je-li dědictvím po generálu Pinochetovi. K této věci se mluvčí chilského prezidentského paláce nevyjádřila. A pomlčela i v odpovědi na otázku, co se s takovým perem po podpisu smlouvy obvykle dělá. Z tohoto ticha mrazí skoro stejně jako z hlučné tuzemské války černých šerifů s partajními kmotry.

Psáno pro ČRo1