Statistika pravící, že čeští europoslanci patří mezi nejméně aktivní a že jejich docházka na jednání pléna Evropského parlamentu je čtvrtá nejhorší, působí děsivě. Větší význam bych jí ale nepřikládal. V Evropském parlamentu zasedá celkem 736 poslanců. Takový kolos pohromadě je přirozeně těžkopádný a žádný velký rozlet jednotlivců nepřipouští. Nemluvě o tom, že úkoly i proslovy se zpravidla přidělují mezi nadnárodní politické frakce a že standardní délka vystoupení na plénu činí pouhou minutu.

Podle záznamů k nejpasivnějším europoslancům náleží občanský demokrat Jan Zahradil či sociální demokrat Jiří Havel. Přitom politickým pozorovatelům je známo, že oba jsou vlivnými figurami svých frakcí a nepochybně odvádějí důkladnou práci mimo kamery a mikrofony. A není asi náhodou, že jsou také pilnými propagátory evropských témat u nás doma. Každý si prostě upravuje svěřenou roli úměrně svému talentu. Sociální demokrat Libor Rouček nebo křesťanská demokratka Zuzana Roithová se zase cítí lépe za řečnickým pultíkem. Politika zkrátka není zaměstnání jako jakékoli jiné. Kdyby domácí poslanci měli ve Sněmovně při plenárních schůzích devět hodin denně nehnutě sedět v úzkých a tvrdých lavicích, jak si to například před volbami naivně představovaly Věci veřejné, patrně by už dnes do jednoho pobírali invalidní důchod. K politice patří kuloáry, stejně jako porady výborů či poslaneckých klubů. Výkony konkrétních aktérů by pak měly být propírány na základě kvality, nikoli kvantity.

Přesto je v něčem ono čtvrté místo od evropského konce alarmující i v případě nevelké České republiky. Dá se předpokládat, že mezi našimi europoslanci jsou i tací, kteří hřeší na vzdálenost mezi Prahou a Bruselem, respektive Štrasburkem. Tuzemské partaje se jejich agendou příliš nezabývají, pro média také nejsou dvakrát atraktivní a veřejnost ze všeho nejvíc zajímají jejich příjmy. Tento model je evidentně nastaven špatně. Svědčí o tom i hloupý spor mezi prezidentem a premiérem na straně jedné a šéfem diplomacie na straně druhé, zda evropské záležitosti spadají spíše do kolonky zahraničí, nebo domov. Evropskou unii stále bereme jako dobráckou krávu, jež sice stojí za našimi vraty, ovšem když se nám zachce, s chutí ji podojíme. Nic víc. Potom se nedivme, že se ani mnozí exotičtí politici, kteří se nás uvolili reprezentovat v Evropském parlamentu, zrovna nepřetrhnou.

Psáno pro ČRo 1