Arabskému jaru postupně dochází dech. Poměry se mnohde normalizují (v Bahrajnu hlavně přičiněním „bratrské pomoci“ ortodoxní Saudské Arábie), ale přesto se nedá zdaleka říci, že by bylo dokonáno. Přímo na ostří nože bojují s elitami řadoví obyvatelé bídného Jemenu a krev teče také v daleko reflektovanější Sýrii. Tedy na území severního souseda Izraele, držitele sporných Golan, jenž je naopak v nynějším předivu siločar světovými agenturami poněkud opomíjen. Přitom se tato regionální mocnost ocitla ve stavu jistého bezpečnostního zneklidnění. Ani pověstná židovská rozvědka nedokázala pořádně předjímat vzedmutí arabských hnutí a prvořadý patron, (obamovské) Spojené státy, nejedná nyní na Blízkém východě stoprocentně rozhodně. Ani jednoznačně. Což vyvolává kritiku na více stranách, padají dokonce silná slova o zradě Tel Avivu.

Izrael právě teď spíše vyčkává a utužuje svou podporu, neboť nejasností v nitru Egypta nebo v Sýrii je nadmíru. Na palestinských územích se nadto usmířila dosud rozvaděná politická hnutí Fatáh a Hamás, což by mohlo vydatně pomoci věčně agresivnímu šíitskému Íránu. Mimo jiné spřízněnému s dosud baasistickým Damaškem. Je sice vysoce nepravděpodobné, že se strategická situace následovníků Theodora Herzla nějak zásadně zhorší, ale příjemná konstelace hvězd to není. Takže se pojednou zdá pochopitelné, proč mnozí Izraelci nalezli vlastní silnou slabost pro bezprávné „státnictví“ svrženého generála Husního Mubaraka. Desítky let představoval relativně pohodlného souseda pomáhajícího mimo jiné proti muslimským radikálům v Gaze či jinde. Teď je pryč a pryč je i leckterý automatismus dříve nedílně spojovaný s regionem.

Tuto glosu zveřejnil deník E15