Na oddělení policie ČR v Praze 2 se náhodou setkali dva muži: Ex-ministr Vladimír Mlynář (ze staré pražské židovské rodiny), který si den předtím vyslechl omračující rozsudek – 5,5 roku „na tvrdo“ za své ministerské přehlédnutí. Druhým byl kurdský lékař (s arménskými babičkami, zázrakem zachráněnými před tureckou genocidou) MUDr. Yekta Uzunoglu. Mlynář byl zdrcen. Se zvůlí české policejně-justiční mašinérie se setkal na vlastní kůži poprvé v posledních měsících a vlastně až nyní. Uzunoglu se usmíval, byl plný energie a nápadů. Na policii přinesl další trestní oznámení na nezákonnosti páchané naší policejně-justiční mašinérií.

Mlynář se obrátil k Uzunoglu: „Jak jste to mohl, pane doktore, vydržel skoro 13 let?“ Měl dodat – a prvních 31 měsíců v nejtvrdších a často zcela nelidských podmínkách české vyšetřovací vazby!

Dr. Uzunoglu mu vyjádřil svou lítost, ale připomenul, že když se Respekt, jehož byl tenkrát Mlynář šéfredaktorem, aktivně v jeho kauze angažoval, šéfredaktorovi se to nepříliš nelíbilo. Uzunoglu se mu tenkrát pokoušel vysvětlit, že nejde jen o něho osobně, že se v podobné situaci může octnout každý z nás. Po deseti letech Mlynář asi pochopil, o čem tenkrát doktor Uzunoglu mluvil. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Uplynulo deset let a na řadě je Mlynář. Zítra to může být Novák, pozítří Novotný, potom třeba Svoboda. S velkým i malým „s“.

V Praze Franze Kafky, Jaroslava Haška a Berdychova gangu je možné úplně všechno. Útěchu nám bohužel poskytují ne parlament, ne ministerstva (ne?)spravedlnosti či vnitra, ne státní zástupci a soudy, ale zase jen ty boží mlýny: z policistů, kteří zatýkali MUDr Uzunoglu, jsou již nejméně dva v base; jeden, Opava, na celých čtrnáct let!

26.1.2007