28.3.2024 | Svátek má Soňa


GLOSA: Bez blatníků

28.1.2009

Kdykoli se můj dědeček pořádně naštval, říkával: Já se snad dám k Němcům. Jako bývalý terezínský vězeň to pár let po válce jistě nemyslel vážně, to se tak prostě říkalo.

Můj dědeček byl šífák a mohl si proto plácat, co ho napadlo. Pánové Topolánek, Langer a nejnověji i Rath jsou ovšem politici, jejichž slova jsou brána vážněji, než by si muži jejich kvalit zasloužili. Zrovna tito zmínění měli by mít kolem úst permanentně blatníky, protože ač je to k nevíře, obecně jaksi platí, že slovo politikovo jako by slovem Božím bylo. Když tedy premiér Topolánek vyhrožuje Nocí dlouhých nožů, když ministr vnitra Langer slibuje politickým protivníkům, že půjdou bručet, a když hejtman Rath promluví s uznáním o Hitlerově politice zaměstnanosti, má to jiný rozměr, než kdyby to samé řekl můj holič.

K profesi politiků proto patří vážit slova, třeba i 24 hodin denně. Cokoli nechutného pronesou, aniž by předtím chvilku přemýšleli, může se stát v lepším případě rozbuškou, v tom horším dokonce normou. Pochopitelně nevěřím, že Topolánek obdivuje masakr z historické noci dlouhých nožů, že Langer plánoval skutečně někoho zavírat a že Rath hoří obdivem k Hitlerovi, který mu za války vyvraždil část příbuzenstva. To jen intelekt těchto pánů neobsáhne takovou samozřejmost, jako že svá veřejná slova měli by svěřit lékárnickým vahám.

Těžko soudit, zda větší zhovadilostí je Rathova připomínka Hitlera coby úspěšného zaměstnavatele mas, nebo když Ivan Langer kvůli tomu hystericky navrhuje svolat mimořádně Sněmovnu, či když David Vodrážka přirovnává sociální demokracii k NSDAP. Pohled na plejádu českých politiků je zdrojem znechucení. Na místech, kde by měli pracovat ti nejlepší z nás, jsou ti, kteří jsou bohužel smutným vzorkem průměru nás všech.

ČRo, Radiofórum, 27.1.2009