Kdo si oškliví Putina, měl by velebit Gorbačova

Dnes by bylo zajímavé udělat malý test pro generaci studentů. Znáte více amerického spisovatele Toma Wolfa, nebo ruského politika Michaila Gorbačova? Výsledek by nemusel být jednoznačný. Kniha Ohňostroj marnosti je možná známější než kdysi slavná Gorbačovova perestrojka (nemluvě o jím namluvené nahrávce pohádky Péťa a vlk, za niž v roce 2004 dostal – spolu s Billem Clintonem a Sofií Lorenovou – cenu Grammy). Ti pečlivější by zjistili, že Gorbačov i Wolfe právě dnes slaví 85. narozeniny. Ale že by se ke Gorbačovovi hlásili emočně jako ke zdroji naší 27 let trvající svobody, to asi těžko. A přece je to pravda.

O Gorbačovovi se teď mluví spíše s nezájmem, ba i jistým opovržením. Byl to přece komunistický aparátčík, generální tajemník ÚV KSSS. Idejím komunismu věří i po jeho pádu. Navíc je to takový komunista, který si nechává platit tučné honoráře nejen za přednášky, ale i za rozhovory pro noviny. Ale – zvláště v zemi, která má za sebou zkušenost komunismu a jejíž elity se vymezují vůči Vladimiru Putinovi – je dobré připomenout jednu věc. Sám Putin považuje za největší zloduchy ruské moderní historie dva muže: cara Mikuláše II. a prvního i posledního prezidenta Sovětského svazu Gorbačova.

Putin má pro ten odsudek důvod, který prozradí pohled do historického atlasu. Byli to dva státníci, po jejichž éře se ruské mocenské impérium zásadní měrou zmenšilo – a tou samou měrou se zvýšila svoboda pro národy v něm uvězněné. V tom Putin vidí nehynoucí vinu Gorbačova (a taky trošičku Lenina, jenž vložil do ústavy možné vystoupení republik ze Sovětského svazu). A v tomtéž bychom my měli vidět jeho nehynoucí zásluhu. Ten generální tajemník měl takovou moc, že mohl do rebelujících zemí poslat tanky, a přece místo toho nechal padnout berlínskou zeď. I kdyby v životě neudělal nic jiného, už tato jeho role nám přinesla svobodu.

LN, 2.3.2016