V MF Dnes (15.6.2012), regionální příloze pro Olomoucký kraj, si ředitel prostějovského gymnázia stěžuje, že šetříme tam, kde to není na místě, ale jinde vyhazujeme stamiliony. Jako příklad uvádí, že z evropských fondů může škola zakoupit dva dataprojektory, ale nemá prostředky na to, aby do nich zakoupila jednu lampu.

Na paradoxy finančních toků, kdy hlava neví, co dělají údy, jsem již poukázala ve svém dřívějším příspěvku: z dotací postavíme bazén, kam ale skoro nikdo nechodí, protože na to lidé nemají. I v samotné Praze chybí v některých ulicích kanalizace. V kdejaké vesnici postaví rozhlednu, i když vidět je z ní jen kupa hnoje - a vesnice se přitom vylidňuje, protože chybí menší obnos na zajištění dopravního spojení.

Zbytné investice, jen aby se utratily peníze, v kontrastu k nedostatku peněz k zajištění základního běhu rodin a obcí a k zadlužování, kam oko pohlédne. (Museli jsme právě teď zavádět sociální karty? Jak to, že mají ministerstva k dispozici tolik peněz, aby pořád vymýšlela nějaké drahé projekty, reformy a nesmysly?)

Řešení je jasné – ponechat peníze a rozhodování o nich rodinám, obcím a státům. Přerozdělování, i kdyby nebylo korupce (ta podle odhadů ukrojí více než čtvrtinu z celkové sumy dotací v ČR), je nákladné (uměle vzniklé mikroregiony, veškerá práce ekonomů, právníků, úředníků...). Občané by si si sami určili a pohlídali osobní a místní investiční priority – na co jsou ještě ochotni dát do společného a na co už ne. A nebyli by zadlužováni bez své vůle a svého podpisu.

Nemohu se srovnat s tím, že EU stojí o finanční podporu od Číny – kde jsou potlačovány základní práva obyvatel i národností, matkám zabíjena mimina. Pokud Evropa tuto pomoc přijme, prodá všechny ideály, na kterých stojí - nebude to už ta Evropa, ke které bych si přála patřit.