19.4.2024 | Svátek má Rostislav


GLOSA: 70 let nostalgie

17.10.2016

Zemřel nejdéle vládnoucí panovník na světě

Když zemře dlouho vládnoucí panovník, na své si přichází nostalgie. Zvláště když roste poptávka po společenských svornících. Byl takovým svorníkem thajský král Pchúmipchon Adundét? To se ukáže teprve s odstupem, až vyjdou najevo plusy i minusy jeho sedmdesátileté éry.

Na první pohled působí ta nostalgie jasně. I u nás, pokud si to představíte: Když Pchúmipchon Adundét nastoupil na trůn, u nás právě komunisté vyhráli jakžtakž svobodné volby (ale na Slovensku ne). Když umírá, blíží se 27. výročí pádu komunismu, i když komunisté na smetiště dějin neodešli. To vše – od voleb v roce 1946 přes nástup stalinismu, komunistického reformismu, sovětskou invazi, normalizaci, sametovou revoluci, prezidentství Václava Havla i dvou jeho nástupců – se odehrálo během vlády jednoho thajského krále. Ale vypovídá to jen velmi málo o tom, jaký vliv měl ten král na vlastní společnost a v jakém stavu ji zanechal.

Za měsíc si připomeneme 100. výročí úmrtí císaře Františka Josefa. Vládl 68 let, o dva roky méně než Pchúmipchon Adundét. I on je pilířem nostalgie. O jeho éru se opírá celý fenomén Járy Cimrmana. Kdo rád čte Pochod Radeckého od Josepha Rotha, získá velké porozumění pro nostalgii nad érou Františka Josefa. Pro nás to byla éra, v níž Češi dospěli jako národní společenství. A přece ta vláda, tak uctívaná, přivedla zemi k první světové válce a nepřímo i k následujícím průšvihům.

Nemá smysl bránit tomu, aby si lidé extrémně dlouhé panovnické éry idealizovali. Britové si – zvláště v nejisté atmosféře brexitu – určitě a pochopitelně idealizují vládu Alžběty II. Ale nebývá od věci si při těch selektivních vzpomínkách připomínat i leckdy drsnou realitu.

LN, 14.10.2016