Výspa Velké Británie v západním Středomoří. Červené poštovní schránky a telefonní budky, ceny v librách. Ale jezdí se tu vpravo, stejně jako ve Španělsku.

Výspa Velké Británie v západním Středomoří. Červené poštovní schránky a telefonní budky, ceny v librách. Ale jezdí se tu vpravo, stejně jako ve Španělsku.

Britové – vlastně tehdy ještě Angličané, protože Spojené království vzniklo až o tři roky později – dobyli Gibraltar v roce 1704. Ani Španělé, ani noví páni úzkého poloostrova nepředpokládali, že se velká skála udrží v britských rukách příliš dlouho. Nakonec však britská posádka přestála i dlouhé obléhání v letech 1779-1783 a Gibraltar patří Londýnu dodnes.

Gibraltar není součástí Schengenského prostoru a na hranici se Španělskem probíhá pohraniční kontrola, v současné době je však dost relaxovaná; drtivá většina lidí prostě ukáže občanský průkaz a jde. V Gibraltaru pracuje dost Španělů z okolí, protože poloostrov na rozdíl od sousední Andalusie netrpí nezaměstnaností, spíše nedostatkem pracovních sil. (Jak jsem se díval, nezaměstnanost na Gibraltaru je jedno procento, ještě menší než u nás.) Jak to ale bude vypadat po brexitu, nikdo neví.

Podstatnou část poloostrova zabírá strmá skála tyčící se z moře až do výšky přesahující 400 metrů. Plochy, kde se dají stavět domy, jsou tak dost omezené; budovy jsou dost natěsnané na sobě, ulice spíše užší než širší, a preferovaným typem stavby je věžák. Část Gibraltaru stojí na území získaném zasypáním moře (reclamation), na což si Španělé stěžují; Španělé (myšleno vláda) si vůbec rádi stěžují na věci související s Gibraltarem, asi je za tři sta let trpký pocit porážky ještě nepřešel.

Výhled z vrcholku skály na město Gibraltar a na Španělsko

Většina strmé skály byla vyhlášena za přírodní rezervaci, kde žije spousta zvířat – divocí králíci, hadi, ještěrky, ale hlavně opice, jediní primáti v Evropě mimo člověka. Nejsou tam původní, nejspíš je kdysi dovezli muslimští vládcové ze severní Afriky; každopádně existuje pověst, že zmizí-li makakové ze skály, skončí s nimi i britské panství. Když za druhé světové války poklesl jejich počet na sedm, nechal Winston Churchill urychleně doplnit jejich počet novými kusy z Maroka. Nyní se opičákům daří, dokonce se rozmnožují až příliš, takže část jich byla přesunuta do Skotska – prý přitom dostali přednost ti největší rabiáti, kteří na Gibraltaru pořádali loupežné výpravy do města. Naopak v severní Africe jejich počet klesá.

Skutečný pán Gibraltaru

Při čekání na lanovku, které se může dost protáhnout, jste seznámeni mimo jiné s tím, že je zakázáno makaky krmit, a to pod pokutou zvíci 4000 liber. Samozřejmě, první, co vidíme po výstupu na vrcholu skály, je svalnatý samec, který se s výrazem blaženého Buddhy cpe nanukem Magnum. Opice jsou totiž na lidi zvyklé, buddhistickou povahu moc nemají, takže bez váhání zaútočí na kohokoliv, kdo by vylezl s jídlem mimo uzavřený prostor zdejší kavárny, a seberou mu ho. I pouhé otevření tašky může být popudem k tomu, aby po vás nějaký Tarzan skočil – jedna postarší německá turistka se o tom přesvědčila přímo před mýma očima.

Rozhledy z vrcholu skály jsou dokonalé, Afrika je nedaleko, průliv do Atlantiku úzký, fronta lodí čekajících na vpuštění do přístavů dlouhá. Vršek Gibraltaru je království strmých bílých skal porostlých žlutým lišejníkem, vzdušné a vzbuzující závrať. Neumím si představit, jakým způsobem sem britští vojáci koncem 18. století vlekli těžká děla a munici k nim.

Velká hora na obzoru je už v Africe

Na severu poloostrova, kde skála končí a strmě spadá k písečné šíji spojující Gibraltar se Španělskem, je k vidění další atrakce: tunely vystřílené do skály za velkého obležení (Great Siege Tunnels) a později. Tímhle způsobem si Britové zajišťovali svoji severní frontu, děla skrytá ve skále dokázala dostřelit daleko. Nakonec se však rozhodující bitva o Gibraltar odehrála ne tady, ale na moři.

Dělo na náklopném podvozku inženýra Koehlera – důmyslný vynález z doby velkého obležení

Velké tunely jsou dnes zpřístupněny pro turisty jako zvláštní vojenské muzeum; ze střílen máte dokonalý přehled o dění na hranici a na zdejším miniletišti. Jelikož prostoru je nedostatek, letiště bylo vystavěno napříč šíjí a přes přistávací dráhu vede jak běžná silnice, tak chodník pro pěší. Když má startovat nebo přistát letadlo, provoz na silnici se jednoduše na chvíli zastaví.

Hranice z perspektivy kanonýra

Výhled na letiště, hřbitov a španělské město La Línea de Concepción

Jsem zvědav, jaký osud čeká Gibraltar po vystoupení Británie z EU. Oni se jej Britové určitě nevzdají, námořní a letecká základna ovládající vjezd do Středozemního moře je zajímavá i ve 21. století. Ale z hospodářského hlediska se tu může situace značně zkomplikovat.

*****************************

Hudební epilog

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY
Toto je kniha nejen čtivá, ale hlavně chytrá. Škoda, že se nepředčítá na středních školách. Ve spoustě okamžiků stáli lidé jako my před složitými rozhodnutími. Jejich zapomenuté příběhy sepsal Marian Kechlibar a my se z nich můžeme poučit i dnes.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora

P.S. Také se ukázalo, že jsem byl nominován na cenu Křišťálová lupa v kategorii One (wo)man show. Případným hlasem mě velmi potěšíte. Konkurence = samé těžké váhy, nevím, zda mezi ně vůbec patřím. Ale zabojovat můžu:-)